Moje jarní eurovíkendy

Letos na jaře jsem podnikla hned dva eurovíkendy. První z nich mě zavedl do Krakowa, který mi okamžitě učaroval, a ten druhý do Budapešti, která jako obvykle nezklamala.

Čas od času podnikneme v sestavě já, táta, teta a babička rodinný výlet do některého evropského města. Letos obdržela babička k 80. narozeninám prodloužený víkend v Krakově, a tak jsme se tam v dubnu vypravili. Krakow mě velice příjemně překvapil, a to díky skvělé dovolenkové atmosféře a nezvykle teplému počasí. Ve městě bylo plno turistů, ale zase ne tolik jako v Praze, která občas připomíná spíš Disneyland.

Po příjezdu do Krakova (cesta se poněkud protáhla kvůli nechvalně proslulé zvlněné dálnici u Ostravy) jsme se ubytovali, přičemž mě v hotelu zaujala jedna zdánlivá maličkost. Na posteli byl plátěný pytlík s nápisem, že pokud chceme chránit životní prostředí a oželit úklid pokoje, máme pověsit pytlík na dveře, a ráno v něm nalezneme malé překvapení. Ráno jsme skutečně zjistili, že je pokoj ve stejném stavu jako den předtím, a navíc jsme v pytlíku našli tyčinku. Připadalo mi to jako úžasné ekologické opatření (no řekněte sami, opravdu je nutné, aby vám každý den měnili ručník?!), ovšem podle táty se jednalo o prachsprosté šetření nákladů prováděné na úkor nebohých zákazníků, a zakázal mi další den pytlíček použít.

Jako správní turisté jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít hlavní památky včetně slovutného hradu Wawel (Wawel je mimochodem - jak my gurmáni dobře víme - také značka cukrovinek). Na Wawelu jsme vyfasovali identifikační cedulky, projeli letištním skenerem a pak se ocitli na prohlídce  (nikterak zajímavého) interiéru, kterážto celá probíhala v polském jazyce. Zjistila jsem, že jeden semestr polštiny mi k porozumění odbornému historickému výkladu rozhodně nestačí, a musela se spolehnout na tlumočnické služby mé tety, která rozuměla všemu (ostatně jako prý všichni z Ostravy).

Hrad Wawel

Mezi další atrakce, které jsme navštívili, patřilo hned několik kostelů, které se mi ovšem všechny slily do jednoho celku. Proto vám raději poreferuji o továrně Oskara Schindlera (jo, to je ten ze Schindlerova seznamu). Návštěva továrny měla pro naši rodinu hlubší význam, jelikož naši předci pochází ze Svitavska, kam Schindler své zaměstnance před osvobozením přesunul. Ať už ale máte k návštěvě Schindlerovy továrny nějaký osobní motiv, nebo prostě jenom chcete zabít čas, návštěva se určitě vyplatí. Muzeum je značně rozsáhlé (což jsme bohužel zjistili asi až po dvou hodinách), takže se nezastavujte u každé cedulky, a raději nasávejte celkovou atmosféru interaktivní expozice (jenom ty dlaždičky s hákovými kříži, které sloužily pro vykreslení situace v okupovaném Krakově, byly možná už trochu moc).

Fabryka Emalia Oskara Schindlera (Továrna Oskara Schindlera)

Každý večer jsme se chodili občerstvit na hlavním náměstí čili Rynek Główny. Jedná se o nejdno z největších náměstí v Evropě, v jehož středu stojí stará tržnice a hned vedle ní radniční věž. Na Rynku je jedna restaurace vedle druhé, davy turistů, kočáry tažené koňmi a do toho všeho pouliční umělci. Přestože bylo náměstí narvané stravovacími zařízeními, nebylo zrovna jednoduché najít restauraci s typickými polskými pokrmy, po nichž jsem bytostně toužila. Až poslední večer jsme si dali jakýsi "polský mix", který mimo jiné obsahoval pečené koleno, pierogy na tisíc způsobů, obligátní zelí a jiné pochutiny.

Rynek Główny (Hlavní náměstí)

Ačkoli byla babička náročným výletem poněkud znavena (po návratu prohlásila, že se bude muset několik dní regenerovat a - což je závažnější - že už s námi nikam nepojede), jednalo se opět o nesmírně podařený výlet. Příští rok dostane babička (chca nechca) výlet do mé druhé eurovíkendové destinace, a sice do Budapešti (ještě že se pořád nenaučila s počítačem a nemůže si tak přečíst můj blog a připravit se tím o velké překvapení).

V květnu jsem se tedy s mým drahým a částí jeho rozvětvené rodiny vypravila do Budapešti. Cestu nám tentokrát nekomplikovala zvlněná dálnice, ale proudy vody způsobené silnou průtrží mračen, které značně zhoršovaly viditelnost. Nakonec jsme ale bez úhony dorazili do apartmánů, kde na nás už čekala majitelka Nicole s lahví šampaňského.
Hned první večer nás čekal náročný výstup na Gellértův vrch. Po urputném funění se nám nakonec podařilo vyšplhat nahoru a užít si zasloužený výhled na panorama Budapešti. To jsme ale ještě netušili, že budeme celý večer běhat s mým milým po městě a hledat jeho zbloudilého kamaráda Jindru. Když jsme se s Jindrou přece jen shledali, běhali jsme po městě zase, tentokrát ve snaze najít restauraci, která by splňovala následující požadavky: vařili by v ní guláš, nenechali bychom v ní celé naše jmění a hlavně - měla by ještě otevřeno. Vzhledem k tomu, že jsme takovýto podnik ani přes úpornou snahu nenalezli, odebrali jsme se k Jindrovi, který nám nabídnul klobásu a zachránil nás tak před jistojistou smrtí.

Panorama Budapešti

Další den ráno jsme vyrazili do nedaleké secesní tržnice plné klobás, paprik, lahví tokajského a samozřejmě langošů. Poté, co jsme zakoupili nezbytné suvenýry, vydali jsme se po nábřeží do centra, kde jsme si prohlédli všechny hlavní atrakce: Baziliku svatého Štěpána, slovutnou Rybářskou baštu a vůbec celý hradní areál. Navíc jsme se vydali do někdejšího židovského městečka, v němž se nám po dlouhém hledání podařilo najít Gozsduovy dvory narvané bary, restauracemi a hipsterskými kavárničkami.

Vásárcsarnok (Velká tržnice)

Halászbástya (Rybářská bašta)

Na samý závěr pobytu jsme navštívili staré turecké lázně, které se vyznačovaly několika bazénky s horkou vodou, která urputně páchla. Dokonce jsme se odvážili i do sauny a parní lázně. Zážitek z jinak příjemného koupání mi poněkud zkazil fakt, že jsem si zapomněla vzít ručník, a odmítla si ho zapůjčit v domnění, že určitě uschneme sami od sebe, což se samozřejmě nestalo. A tak jsem se postupně sušila ponožkou, kapesníčkem na brýle a účtem z OMV (který nedoporučuji - nejenže nesál, ale zanechával na kůži černé stopy). A jelikož jsem si zapomněla i sáček, do kterého bych si mokré plavky strčila, sušila jsem si je ve vysoušeči rukou (marně, pochopitelně).

Rudas fürdő (Lázně Rudas)

Alespoň jsme ale zjistili, že se maďarština od slovanských jazyků zase tolik neliší. Některá slova jsou skoro stejná, jako třeba "posta", "pohár" a taky "cseresznye". Jiná slova je ale možná lepší přeložit do češtiny, abyste ve svých spolucestovatelích nevzbudili údiv, když jim jako můj potencální budoucí tchán řeknete, že "se půjdeme podívat na Andrássyho út".

Cseresznye a spol.