Vienna Calling aneb Ztraceni v překladu
Ve Vídni se letos konal první ročník překladatelského kurzu pro studenty nederlandistiky, což jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít.
Než to všechno začalo...
Přijela jsem o pár dní dřív, abych mohla náležitě nasávat vídeňskou atmosféru, a ubytovala se na retro kolejích, kde to vypadalo jako v nějakém obřím hotelu jako dělaném na sjezdy KSČ. Na střeše se ovšem nacházela terasa s krásným výhledem na Vídeň, která vyvážila i ne zcela funkční dveře na balkon a podivně zapáchající skříň.
Přijela jsem o pár dní dřív, abych mohla náležitě nasávat vídeňskou atmosféru, a ubytovala se na retro kolejích, kde to vypadalo jako v nějakém obřím hotelu jako dělaném na sjezdy KSČ. Na střeše se ovšem nacházela terasa s krásným výhledem na Vídeň, která vyvážila i ne zcela funkční dveře na balkon a podivně zapáchající skříň.
Ihned po příjezdu jsem okusila rakouskou byrokracii, která se od dob Rakouska-Uherska zjevně moc nezměnila. Zhruba 50 minut jsem si počkala na Meldeamtu a následně se přihlásila k pobytu, abych se za týden mohla zase odhlásit. Jelikož po stěnách kanceláře visely šály a vlajky Rapidu Wien, vypadalo to tam spíš jako v nějakém fanouškovském doupěti. Místnosti pak vévodil obří plakát zachycující Boba Marleyho s jointem v puse. Něco se tedy od dob monarchie přece jen změnilo.
Ve středu za mnou přijela na návštěvu máma. Vypravily jsme se tradičně na Maria Hilferstrasse, kde jsme strávily několik úděsných desítek minut v nejmenovaném obchodě s obuví. Poté jsme se zastavily v Museumsquartieru, na umělém ostrově Donauinsel, v centru města na oběd a kafíčko a přitom jsme nachodily rovných 18 kilometrů. Naše putování jsme zakončily návštěvou Prateru. Obhlédly jsme hrůzostrašně vypadající veletoče a horské dráhy a nakonec se rozhodly pro Liliputbahn, neškodný vláček určený zejména pro malé děti a jejich znavené prarodiče.
Ztraceni v překladu
V pátek konečně vypuknul náš překladatelský maraton, který trval celý týden a sestával pokaždé ze stejných částí. Hned po ránu se konala přednáška o teorii překladu, po níž nás rozverný vedoucí vídeňské nederlandistiky pozval do předsálí, kde byl umístěn kávovar a kde na nás čekaly croissanty a nejrůznější koláčky. Kávovaru se po přednášce jedné polské vyučující, která se věnovala překladu kulturně specifických výrazů, začalo přezdívat "saturátor", což je polský výraz pro pojízdný stánek se sodovkou, který se v dobách komunismu těšil velké oblibě. Vídeňský profesor však název přístroje po zbytek týdne všelijak modifikoval, takže se z něj ve čtvrtek stal "sublimátor" a v pátek zase "surogátor".
Po všemi milované svačinové přestávce se konal mezinárodní workshop zaměřený na rozbor textů a po obědě následoval jazykový workshop, kde jsme byli rozděleni podle našich mateřských jazyků a probírali konkrétní překladatelské problémy.
Nutno říct, že byl workshop nesmírně plodný, co se týče diskuzí nad nejrůznějšími problémy. Během jedné z přednášek se například strhla diskuze na téma "jak dělá kohout" a v naší česko-slovenské překladatelské skupince jsme se dlouze zaobírali tím, kde se vlastně všude člověk potí, když z něho "teče od hlavy až úplně dolů". Byli jsme na tom ale lépe než rakouská skupinka, která překládala povídku pojednávající o konzumaci psích exkrementů.
Překlad není všechno
Ačkoli jsme dostali ohromné množství úkolů, které jsme si měli připravit, nehodlali jsme strávit všechny večery nad překlady. Navíc jsme si díky stipendiu mohli i v předražené Vídni čas od času dopřát škopek piva nebo porci umaštěných nudlí.
Hned první večer jsme se tak vrhli do víru velkoměsta. V parku před radnicí se totiž konala projekce koncertu legendárního rakouského zpěváka Falca. Při vstupu mi sice zabavili pepřový sprej, který jsem si tu před dvěma lety zakoupila (a který je mimochodem v Německu dovoleno používat jen na obranu proti divé zvěři), ale v areálu se nacházelo množství stánků s občerstvením a pitivem, které mě vytrhly z mého splínu.
V sobotu následovala společná prohlídka města. Průvodkyně byla oděna do typických Lederhosen a trička s jelenem. Bohužel měla na průvodkyni příliš slabý hlas a tak jsem jejímu výkladu rozuměla jen, když stála metr ode mě. Následně jsme se hromadně odebrali do restaurace na kraji Vídně, kde jsme byli vystaveni první velké zkoušce: výběru jídla. Na jídelním lístku se nacházely roztodivné pokrmy, jejichž podstatě jsme neporozuměli ani v němčině ani v angličtině a jejichž přesné složení nám nedokázali vysvětlit ani lidé pobývající v Rakousku již delší dobu. Moje kamarádka Mery tedy vsadila na univerzální Wienerschnitzel a já si dala knedlík s houbovou omáčkou, aniž bych přesně věděla, co za houby jsem vlastně jedla (a jelikož nejsem žádný mykolog, nevím to doteď. Ovšem vzhledem k tomu, že na mě po jejich konzumaci padla nečekaná únava, nevylučuji lysohlávky.).
Další den jsem se zase vydali do paláce Belvedere, kde sídlí umělecká galerie. Kromě několika profláklých majstrštyků, jako je například Napoleon překračující Alpy od Jacquesa Louise Davida nebo Klimtův Polibek, je zde zastoupeno i několik českých umělců, mezi nimi Kupka, Toyen a Josef Čapek. Kousek od Belvederu (ke kterému mimochodem náleží krásný park) se nachází památník Rudé armády a hned vedle stojí konstrukce s umělými vlnami, na kterých si zájemci můžou zasurfovat.
V úterý jsme se vydali do MAKu, tedy muzea užitého umění (kterému zarputile říkám "užitné"). Každé úterý večer je tam totiž vstup zdarma, což nám jakožto zchudlým východoevropským studentům přišlo k duhu. Není proto divu, že jsem v muzeu byla již potřetí.
Ve středu odpoledne jsme dostali volno, což naše česlo-slovenská skupinka využila k přípravě závěrečné prezentace kombinované s návštěvou restaurace Vapiano. Jedná se o řetězec italských restaurací, kde využívají podobně jako v My Food systém kartiček, na které se zapisuje útrata. Zvláštností je, že jídlo připravují kuchaři přímo před vámi. A tak se vás třeba zeptají, jestli do svých raviol s ricottou a rucolou chcete chilli. A pokud se vás zeptají, dejte na mou radu a řekněte, že ne.
Ve čtvrtek a v pátek jsme zavítali do útulné fair-traidové kavárny Weltcafé nedaleko kostela Votivkirche. Jako v ostatních vídeňských kavárnách, ani tady není obsluha nikterak dotěrná, spíš by se dalo říct, že když za vámi zavítá, je to národní svátek. Mají tu ovšem velký výběr piva, vína, nealko nápojů i nejrůznějších pokrmů, takže pokud jste eko-bio-organicky založení, přijdete si tady na své.
Falco: Vienna Calling
Ztraceni v překladu
V pátek konečně vypuknul náš překladatelský maraton, který trval celý týden a sestával pokaždé ze stejných částí. Hned po ránu se konala přednáška o teorii překladu, po níž nás rozverný vedoucí vídeňské nederlandistiky pozval do předsálí, kde byl umístěn kávovar a kde na nás čekaly croissanty a nejrůznější koláčky. Kávovaru se po přednášce jedné polské vyučující, která se věnovala překladu kulturně specifických výrazů, začalo přezdívat "saturátor", což je polský výraz pro pojízdný stánek se sodovkou, který se v dobách komunismu těšil velké oblibě. Vídeňský profesor však název přístroje po zbytek týdne všelijak modifikoval, takže se z něj ve čtvrtek stal "sublimátor" a v pátek zase "surogátor".
Po všemi milované svačinové přestávce se konal mezinárodní workshop zaměřený na rozbor textů a po obědě následoval jazykový workshop, kde jsme byli rozděleni podle našich mateřských jazyků a probírali konkrétní překladatelské problémy.
Nutno říct, že byl workshop nesmírně plodný, co se týče diskuzí nad nejrůznějšími problémy. Během jedné z přednášek se například strhla diskuze na téma "jak dělá kohout" a v naší česko-slovenské překladatelské skupince jsme se dlouze zaobírali tím, kde se vlastně všude člověk potí, když z něho "teče od hlavy až úplně dolů". Byli jsme na tom ale lépe než rakouská skupinka, která překládala povídku pojednávající o konzumaci psích exkrementů.
Překlad není všechno
Ačkoli jsme dostali ohromné množství úkolů, které jsme si měli připravit, nehodlali jsme strávit všechny večery nad překlady. Navíc jsme si díky stipendiu mohli i v předražené Vídni čas od času dopřát škopek piva nebo porci umaštěných nudlí.
Hned první večer jsme se tak vrhli do víru velkoměsta. V parku před radnicí se totiž konala projekce koncertu legendárního rakouského zpěváka Falca. Při vstupu mi sice zabavili pepřový sprej, který jsem si tu před dvěma lety zakoupila (a který je mimochodem v Německu dovoleno používat jen na obranu proti divé zvěři), ale v areálu se nacházelo množství stánků s občerstvením a pitivem, které mě vytrhly z mého splínu.
V sobotu následovala společná prohlídka města. Průvodkyně byla oděna do typických Lederhosen a trička s jelenem. Bohužel měla na průvodkyni příliš slabý hlas a tak jsem jejímu výkladu rozuměla jen, když stála metr ode mě. Následně jsme se hromadně odebrali do restaurace na kraji Vídně, kde jsme byli vystaveni první velké zkoušce: výběru jídla. Na jídelním lístku se nacházely roztodivné pokrmy, jejichž podstatě jsme neporozuměli ani v němčině ani v angličtině a jejichž přesné složení nám nedokázali vysvětlit ani lidé pobývající v Rakousku již delší dobu. Moje kamarádka Mery tedy vsadila na univerzální Wienerschnitzel a já si dala knedlík s houbovou omáčkou, aniž bych přesně věděla, co za houby jsem vlastně jedla (a jelikož nejsem žádný mykolog, nevím to doteď. Ovšem vzhledem k tomu, že na mě po jejich konzumaci padla nečekaná únava, nevylučuji lysohlávky.).
Další den jsem se zase vydali do paláce Belvedere, kde sídlí umělecká galerie. Kromě několika profláklých majstrštyků, jako je například Napoleon překračující Alpy od Jacquesa Louise Davida nebo Klimtův Polibek, je zde zastoupeno i několik českých umělců, mezi nimi Kupka, Toyen a Josef Čapek. Kousek od Belvederu (ke kterému mimochodem náleží krásný park) se nachází památník Rudé armády a hned vedle stojí konstrukce s umělými vlnami, na kterých si zájemci můžou zasurfovat.
V úterý jsme se vydali do MAKu, tedy muzea užitého umění (kterému zarputile říkám "užitné"). Každé úterý večer je tam totiž vstup zdarma, což nám jakožto zchudlým východoevropským studentům přišlo k duhu. Není proto divu, že jsem v muzeu byla již potřetí.
Ve středu odpoledne jsme dostali volno, což naše česlo-slovenská skupinka využila k přípravě závěrečné prezentace kombinované s návštěvou restaurace Vapiano. Jedná se o řetězec italských restaurací, kde využívají podobně jako v My Food systém kartiček, na které se zapisuje útrata. Zvláštností je, že jídlo připravují kuchaři přímo před vámi. A tak se vás třeba zeptají, jestli do svých raviol s ricottou a rucolou chcete chilli. A pokud se vás zeptají, dejte na mou radu a řekněte, že ne.
Ve čtvrtek a v pátek jsme zavítali do útulné fair-traidové kavárny Weltcafé nedaleko kostela Votivkirche. Jako v ostatních vídeňských kavárnách, ani tady není obsluha nikterak dotěrná, spíš by se dalo říct, že když za vámi zavítá, je to národní svátek. Mají tu ovšem velký výběr piva, vína, nealko nápojů i nejrůznějších pokrmů, takže pokud jste eko-bio-organicky založení, přijdete si tady na své.
Falco: Vienna Calling
Nedávno jsem mimochodem objevila své básně z roku 2010. Přidávám tedy k dobru báseň s poetickým názvem Mozartovy koule:
Miluji Mozartovy koule
neb neměřím je v kilojoulech
miluji jejich marcipán
je cukrem jemně posypán
miluji krustu z čokolády.
Vždy, když umírám hlady
dám si jednu kouli
co v papíru se choulí
a na obalu na obraze
pan Mozart hoví si blaze.
Kdybych jen měla taky koule
pak znala by mě celá zeměkoule
byla bych slavnější než Sacher
na sladkosti bych byla machr.
Ale že nemám ani jednu
tak si tu pomaloučku blednu
a jím jednu kouli za druhou
neb je mou vzpruhou jedinou.
Komentáře
Okomentovat