Letní filmové hody aneb LFŠ UH 2016

pátek, července 29, 2016

Letní filmové hody aneb LFŠ UH 2016

Na konci července se v Uherském Hradišti prudce zvýšila hustota hipsterů na metr čtvereční. V srdci Slovácka se totiž konal již 42. ročník Letní filmové školy, který jsme si s kamarádkou Kikou nemohly nechat ujít. Centrem festivalového dění se tradičně stalo kino Hvězda a přilehlé Smetanovy sady, ve kterých bylo rozmístěno množství stanů, v nichž se konaly nejrůznější besedy, koncerty a večírky. Každodenní třešničkou na dortu pak byly večerní projekce na hlavním náměstí. Hvězdy stříbrného plátna zářily ve svitu hvězd na obloze a celé náměstí bylo poseto diváky na dekách, karimatkách či skládacích stoličkách (jen bych vás chtěla upozornit, že až zavítáte na filmovku a vezmete si vlastní židličku, postavte si ji laskavě někam dozadu. My, kteří měříme pod 170 cm, vám totiž jinak budeme spílat až do závěrečných titulků). Chvíli jsme uvažovaly o tom, že bychom si s sebou na náměstí mohly brát plastové židle z balkonu, ale rozmyslely jsme si to, když jsme si uvědomily, že bychom s nimi musely každý večer pochodovat přes půl města.

První den našeho pobytu jsme započaly skvělým koncertem gipsy swingové kapely Swingtet a pokračovaly přednáškou překladatele Martina Hilského na téma "Shakespeare a politika". Profesor Hilský je na svůj věk nesmírně vitální a tak dokázal spatra hodinu a půl mluvit o historických dramatech slavného anglického dramatika. Hilský mimo jiné poznamenal, že v mnoha Shakespearových historických hrách se objevují panovníci, kteří upřednostňují vlastní zájmy, s čímž se můžeme setkat i u dnešních politiků. Večer jsme se pak vypravily na náměstí, kde se hrála novinka s Jiřím Bartoškou Teorie tygra.

Na další den jsme se vydaly na dánský katastrofický film z roku 1916 Konec světa. Jelikož se pochopitelně jednalo o film němý, byl doplněn hudebním doprovodem. Zatímco se tedy k Zemi řítila smrtonosná kometa, sálem zněla hudba ústeckého elektronického dua Flush Buttons. Následně jsme se odebraly na promítání Rodinného filmu, po kterém následovala diskuze s producentem a jedním z herců. Tenhle artově laděný snímek slovinského režiséra žijícího v Česku Olma Omerzu sleduje osudy zdánlivě dokonalé rodiny, v níž hraje důležitou roli všemi milovaná border kolie Otto. Když rodiče hlavních hrdinů zmizí ve vlnách Pacifiku, je to jen začátek nástrah, s nimiž se rodina musí potýkat. Ve stanu časopisu Respekt jsme pak shlédly část animovaného seriálu HBO s názvem Zvířátka, ve kterém se živočichové chovají tak trochu jako lidé, což vytváří řadu komických situací.

Další den jsme se v podstatě náhodou vypravily na česko-polský snímek Kainovo znamení, ve kterém jsme mimo jiné spatřily prsa mladé Sabiny Laurinové, na něž dramaturg, který film uváděl, obzvlášť nadšeně upozorňoval. Film by bylo možné charakterizovat jako špionážní thriller z Rakouska-Uherska. Abychom se držely tématu špiclování, vydaly jsme se na kultovní snímek Ucho, který patřil k nejlepším festivalovým zážitkům. Po skončení jsme ještě shlédly část besedy s první dámou slovenského filmu Emílií Vašáryovou, která ten večer v Hradišti uvedla svůj nový film Eva Nová. Večer jsme opět zavítaly na Masarykovo náměstí, kde se tentokrát promítal první díl filmu Gangster Ka mapujícího osudy Radovana Krejčíře.

Poslední den jsme si přivstaly a vydaly se do vzdálené tenisové haly, která sloužila jako improvizovaný promítací sál. Cesta připomínala dobrodružnou výpravu - několikrát jsme zabloudily a byly nuceny ptát se na cestu místních obyvatel, abychom se nakonec plahočily přes pole. Strastiplná cesta však nakonec stála zato - viděly jsme skvělou britskou komedii Muž v bílém obleku z roku 1951. V ní se vše točí kolem naivního skladníka, který vynalezne nezničitelnou látku, čímž vyvolá celou řadu eskapád. Jak se praví ve filmu, dělníci a továrníci jsou jako tolikrát opět na jedné lodi a snaží se vynálezce nezdolné textilie zastavit, aby "nenarušil křehkou rovnováhu trhu". Při návratu z kurtů jsme se zastavily ve zrekonstruované stodole, která slouží jakožto Slovácká tržnice. V budově se nachází množství stánků se sýry, uzeninami a slováckými specialitami, například výtečným vinným želé.

A co jsme dělaly, když jsme zrovna nekoukaly na filmy?

V průměru 1,5 krát denně jsme zavítaly do skvělé kavárny Jiné Café, která se nachází přímo na hlavním náměstí. Jelikož se v ní po dobu festivalu shromažďovali filmoví fanoušci a intelektuálové, které lze terminologií Miloše Zemana označit za příslušníky "pražské kavárny", vyslechly jsme i několik zajímavých rozhovorů. Jeden z účastníků se například rozčiloval nad tím, že autor některého z filmů "nenabídnul interpretační klíč", a následně prohlásil, že byl při sledování Domácí péče "zapíčovanej" (a obávám se, že tím nemyslel, že snědl příliš broskvového kompotu.).

Během našeho pobytu jsme několikrát zašly do místní Brněnky, která se ale v Hradišti pochopitelně nejmenuje Brněnka, ale Hradišťanka. Na nákupy jsem si brala apartní žlutou síťovku, takže jsem zapadla mezi přítomné hipstery. Kika ovšem podotkla, že si připadá, jako by se ocitla v 70. letech.

U kina Hvězda měl svůj stánek internetový obchod s oblečením Zoot, který rozdával dárkové balíčky. Největším skvostem festivalové KPZky byla bezesporu sada tetovaček se srdíčky a jednorožci a nápisy jako "otec-lovec" nebo "vsl" (kdybyste náhodou nevěděli, co to znamená, je to "velká světová láska"). Ihned jsme se rozhodly tetovačky použít. Já jsem si na rameno nalepila nápis "sám seš hipster" (to kdyby mě snad někdo kvůli mé síťovce, hipísácké kabelce a puntíkované retro sukni mylně považoval za hipstera). Předposlední den jsem si na sebe navíc s vědomím, že filmovka snese všechno, vzala poněkud výstřední šaty, které jsem nedávno dostala od pratety. Až večer jsem zjistila, že jsou ještě kratší a průsvitnější, než jsem si myslela. Naštěstí se však po Hradišti ten den pohybovala jedna dívka se skoro stejnými šaty, s tím rozdílem, že ty její byly světlé a tak pod nimi jasně prosvítalo spodní prádlo. Dá se tedy čekat, že je příští rok už budou nosit všichni.

Teorie tygra