Korona-Kanáry

neděle, června 27, 2021

Korona-Kanáry

Už jste slyšeli o takovém tom ostrově, jehož část se může každou chvíli utrhnout a způsobit obří tsunami, které ze světa smete celé pobřeží Velké Británie, Maroka a Spojených států? Tak právě tam jsme byli.

Když na jaře přišla nabídka strávit několik dní na slunečném ostrově La Palma v apartmánu Jirkovy známé, neváhali jsme ani minutu (no dobře, já jsem kvůli nejisté epidemiologické situaci pár minut váhala). Naše cesta byla poněkud poznamenána skutečností, že jsem pár dní před odjezdem absolvovala první dávku očkování proti covidu, a obávala jsem se, že si kvůli náročné a dlouhé cestě nebudu moct náležitě odpočinout. Abyste tomu rozuměli, někde jsem se dočetla, že člověk má 1-2 dny po vakcinaci omezit fyzickou aktivitu o 50 %, což v mém případě znamená, že bych se prakticky neměla hnout z postele.

Nakonec jsem však bez problémů zvládla absolvovat PCR test, vyplnit cestovní dotazník a zopakovat si pár španělských slovíček (za poslední rok jsme se díky sledování Papírového domu a Narcos naučili několik nových užitečných frází: "Qué pasa?", "tranquillo", "la plata" a "la puta").

Protože na La Palmu nelétá z Česka ani blízkého okolí žádný přímý spoj, letěli jsme z Vídně na Tenerife. Na Tenerife jsme si v půjčovně vyzvedli automobil (při té příležitosti jsme pečlivě vyfotografovali všechny škrábance na laku a stav veškerých měřidel) a následně se ubytovali v obřím dovolenkovém resortu, kde jsem zavzpomínala na dětství, kdy jsme přesně do takových hotelových komplexů jezdívali (v hlavě mi utkvěl hlavně jeden, kde do noci vyhrávaly remixy DJe Ötziho "Hey Baby" a "Life is Life" a do animačních programů se zapojovali jak zaměstnanci, tak hoteloví hosté - například v muzikálu Fantom opery ztvárnil hlavní postavu číšník).

Další den jsme museli brzo vstát, v cuku letu se nasnídat (což mi bylo značně líto, jelikož bufetové stoly přetékaly všemožnými dobrotami) a následně se trajektem přepravit na La Palmu. Jakmile jsme vypluli, začala jsem být ráda, že jsem toho na snídani nesnědla víc, protože následující tři hodiny loď překonávala vysoké vlny a já překonávala nutkání vyvrhnout obsah žaludku. Cestou jsme ještě zastavili na ostrově La Gomera, o kterém nevím zhola nic. Za zmínku stojí snad jen to, že jsem před pár lety v Bille viděla detektivku Sodoma Gomera aneb Vraždy na Kanárských ostrovech (jak jsem teď vygooglila, tento "kriminální román německé autorky vypráví o sektě, která ovládá lidi pomocí drog a nedává jim šanci z jejího područí uniknout").

Když jsme po třech hodinách hrůzy konečně stanuli na La Palmě, byla jsem stejně zelená jako ostrov samotný. La Palmě se totiž přezdívá La Isla Verde neboli Zelený ostrov (anebo taky La Isla Bonita, což mě přivádí k další retro hitovce, tentokrát od Madonny).

Nejprve jsme si prohlédli hlavní město Santa Cruz de la Palma. Příkré ulice v kombinaci s vysokými budovami mi připomněly Adamov (jenom teda hezčí). Prošli jsme se po nábřežní promenádě, hlavní ulicí s irským názvem O´Daly, prohlédli si slavné balkonové domy, repliku Kolumbovy lodi a sochu podivně vypadající trpaslíka s obřím kloboukem. Protože město leží stejně jako zbytek ostrova v příkrém svahu (La Palma je jedna velká sopka, která se prudce svažuje do moře), vede ze spodní části města do té horní výtah. Když jsme do výtahu nastoupili, přivítal nás v něm mladík, který výtah obsluhoval. Říkal, že neumí anglicky, a vypadal, že nechápe, co po něm chceme (vzhledem k tomu, že jsme právě vešli do výtahu, kterým se dá jet pouze nahoru, příliš pochybností o našich úmyslech mít nemohl). Když konečně pochopil, co po něm chceme, změřil nám teplotu, vydezinfikoval ruce a vyvezl nás do oblak.

Po prohlídce hlavního města jsme se přesunuli do vesničky s poetickým názvem Monte de Luna, kde jsme byli (spolu s místním gekonem) ubytovaní. Další den jsme prudkými serpentinami zasazenými do sopečné krajiny sjeli přes obec Fuencaliente na nejjižnější cíp ostrova, kde se nachází maják a odsolovací nádrže.

Původní plán počítal s tím, že od majáku přejdeme po "vulkanické stezce" ke kráteru San Antonio. Nějak nám ovšem nedošlo, že bychom museli překonat extrémní převýšení, a tak jsme ke kráteru nakonec dojeli autem. V návštěvním centru jsme se dozvěděli všechno o sopečné činnosti na La Palmě (včetně toho, co bychom snad raději nevěděli). Tak zaprvé, sopka San Antonio vybuchla naposledy v 17. století a vyteklá láva ostrov značně zvětšila. Vedlejší vulkán Teneguía vybuchl v roce 1971, což je nejčerstvější erupce sopky v celém Španělsku. V roce 1949 došlo vlivem erupce a následného zemětřesení ke vzniku obrovské trhliny, která může způsobit pád části ostrova do moře a vyvolat obří vlnu tsunami (pro fanoušky katastrofických filmů doporučuji tuto reportáž, kterou jsem naštěstí viděla až po návratu do Česka). A aby toho nebylo málo, další erupce je prý jen otázkou času.

Ačkoli návštěva infocentra mé neurotické povaze příliš neprospěla, rozhodli jsme se vypravit se po úzké cestičce na vyhlídku, z níž se naskýtá krásný výhled na kráter San Antonio a sopečnou krajinu se slavnými vinicemi, které prý opěvoval i William Shakespeare. Po cestě zpátky jsem se Jirky s obavou v hlase zeptala, jestli se sopečná aktivita na ostrově nějak monitoruje. "Určitě," odpověděl. "Ale radši zapni rádio, kdyby něco hlásili."

Další den jsme se vypravili do nejlidnatějšího města ostrova: Los Llanos de Aridane. Město nebylo zdaleka tolik kopcovité jako Santa Cruz (což ovšem neznamená, že by tu kopce nebyly vůbec) a panovala tu příjemná dovolenková atmosféra. Pronásledováni rozzuřenými voříšky jsme doputovali k hradu, z něhož se vyklubala prapodivná vížka uprostřed vyprahlého strniště. Poté jsme zašli do centra města na výtečný oběd a prošli se malebnými uličkami plnými roztomilých obchůdků a příjemných kavárniček, které Jirkovi pro změnu připomněly Jindřichův Hradec.

Následně jsme zdolali hrozivé serpentiny vedoucí přes hluboký kaňon a vystoupali na vyhlídku Mirador El Time, kde jsme se zastavili, abychom se pokochali výhledem na jihozápadní část ostrova a dali si zmrzlinu (a taky si odskočili, protože tak úchvatný výhled ze záchodu se jen tak nevidí). Krátce předtím, než jsme nasedli do auta a vydali se kaňonem zpátky, mě Jirka informoval o tom, že se mu zatočila hlava, takže jsem se obávala, že se zřítíme do propasti, nebo že budu muset převzít řízení (což by dost možná dopadlo stejně).

Poté, co jsme (naštěstí bez úhony) sjeli do dna kaňonu, zavítali jsme do městečka Puerto de Tazacorte, které připomínalo přímořské letovisko, které má dobu největší slávy dávno za sebou. Tento dojem vyvolávaly ošuntělé budovy, depresivně působící vysoká skaliska, která se tyčila na všechny strany, a zejména rozbombardovaná pláž, na které jezdily bagry a přesunovaly černě zbarvený písek. Prošli jsme se po podivné promenádě a dorazili k přístavu, na němž nás zaujala obrovská vyasfaltovaná prázdná plocha a děsivě vyhlížející vlnolam.

Abychom se oklepali z depresivních pocitů, které v nás přístav vyvolal, vyjeli jsme o něco výš do samotného Tazacorte, přívětivého městečka se zajímavými mozaikami, banánovými plantážemi a malebnými výhledy.

Další den jsme se tak trochu neplánovaně vypravili do archeologického naleziště El Tendal, kde jsme si prohlédli expozici věnovanou původním obyvatelům ostrova a zdálky si prohlédli jeskyni, kde byla objevena spousta nálezů vypovídajících o jejich životě. Poté jsme přejeli do oblasti La Galga, kde jsme absolvovali téměř tříhodinovou túru pralesem. Po cestě jsme kromě lián a obřích kapradin potkali i zatoulanou slepici. Turistická trasa (která měla dle očekávání velké převýšení, takže se odstín mého obličeje změnil ze zelené na červenou) nás zavedla na vyhlídku Somada Alta, a poté zpátky k parkovišti.

Následně nás čekal zlatý hřeb programu. Vyjeli jsme děsivě vypadajícími serpentinami (přičemž jsem Jirkovi podle navigace dopředu hlásila, na jaký typ zatáčky se má připravit, takže jsem si připadala jako na nějaké rallye) takřka dva a půl tisíce metrů vysoko a stanuli na nejvyšším vrcholu ostrova: Roque de los Muchachos. Tato hora je jedinečná hned ze dvou důvodů. Zaprvé se zde nachází největší astronomická observatoř na severní polokouli, kde má teleskopy umístěno hned několik zemí. Zadruhé se tu naskýtá dechberoucí výhled na obří kráter Caldera de Taburiente, vrstvu mraků a dokonce sousední ostrov Tenerife se sopkou Teide (kde jsem v dětství byla, ale nic si z toho nepamatuju. Máma si naopak velice dobře pamatuje, že jsem se na vrcholu po jízdě lanovkou pozvracela.)

Idylická krása Roque de Los Muchachos silně kontrastovala se strastiplnou cestou dolů. Jirka zastavil na vyštěrkované vyhlídce, aby udělal ještě několik fotek, a když vyjel zpátky na silnici, začal palubní monitor hlásit nízký tlak v pravé zadní pneumatice. Zdálo se, že jsme píchli. Mezitím padla tma, neměli jsme signál, nikde nebylo ani živáčka a čekal nás tři čtvrtě hodiny trvající sjezd prudkými serpentinami po silničce, kde nebylo možné zastavit. Několik desítek minut jsem trnula hrůzou, že se kvůli roztržené pneumatice zřítíme do propasti, až začala nízký tlak hlásit i levá přední pneumatika. Uvědomili jsme si, že jsme zřejmě nepíchli, ale že se pneumatiky samovolně vyfoukly v důsledku náročného terénu a změny tlaku vzduchu, a v pořádku dojeli až domů.

Následující den byl plný rozčarování. Jirka celé dopoledne odmítal kamkoli jít, s čímž jsem se nedokázala smířit, a odpoledne jsme strávili registrací k antigennímu testu, který jsme museli absolvovat před návratem do Česka. Předali jsme své osobní údaje snad deseti odběrovým místům, jen abychom se dozvěděli, že už nemají volné místo nebo že neberou karty, až se nám podařilo přihlásit se do nemocnice na Tenerife. Kvečeru jsme se přece jen vypravili ven, konkrétně do letoviska Puerto Naos, kde jsme se navečeřeli a konečně vykoupali (abyste tomu rozuměli, na La Palmě se docela kumulují mraky, takže tu nebylo zdaleka takové teplo, jak jsme čekali).

V pátek jsme se znovu přesunuli do Santa Cruz de La Palma, kde jsme si prošli pár obchodů, najedli se a vpodvečer se opět nalodili na trajekt směřující na Tenerife (jedinou útěchou mi bylo to, že plavba tentokrát trvala jen dvě a půl hodiny, takže jsem trpěla o půl hodiny méně než minule).

Jak je vidět, nepoučili jsme se z našich minulých cest, kdy největší komplikace přišly vždy těsně před koncem dovolené (například když jsme museli strávit noc na bratislavském nádraží nebo nám kvůli technické závadě zrušili let ze Srbska). Na Tenerife jsme měli přespat v obřím hotelu střední kategorie. Když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že je dočista prázdný. Web, přes který jsme hotel měli rezervovaný, pro jistotu neměl telefonní linku, a tak jsme museli komunikovat s hotelovým řetězcem. Dodnes nevíme, kde nastala chyba, nicméně řetězec nám sehnal náhradní ubytování: pětihvězdičkový hotel, který otvíral zrovna ten den.

Do luxusní hotelové lobby jsme se dostavili ve značně zuboženém stavu: zpocení, unavení, já navíc s dírou v košili (upadla mi záplata, kterou jsem si na košili nažehlila poté, co mi na ní mámino štěně samou radostí udělalo díru). Obávali jsme se, že v tak nóbl hotelu budou u večeře (která končila za dvacet minut) vyžadovat dress code, a tak jsme se na pokoji rychle převlékli (Jirka do nejlepšího oblečení, co měl, já do nových šatů, které jsem si ten den koupila). Naštěstí se ukázalo, že dress code předepsaný nebyl (soudě podle chlapíků, kteří na večeři dorazili v teplákách a žabkách). Bufetové stoly přetékaly nepřeberným množstvím ryb, těstovin, salátů a dezertů, a já jsem se napráskala tak, že mě celou noc pronásledovaly kruté zažívací problémy. Na snídani jsem se tudíž musela namísto palačinek a lososa spokojit se suchou houskou.

Po snídani jsme vyrazili do místní nemocnice, která byla podle všeho zaměřená na mezinárodní klientelu, a zde jsme absolvovali povinný antigenní test (přičemž jsme tajně doufali, že budeme falešně pozitivní, abychom si pobyt alespoň o den prodloužili). Následně jsme na letišti odevzdali vypůjčený vůz (který nikdo ani nezkontroloval) a poté úspěšně prošli veškerými letištními stanovišti. Při kontrole jsem v bezpečnostním rámu kupodivu nepípala (na cestě tam ano, takže mě prošacovali, ačkoli jsem se jim snažila vysvětlit, že na sobě nemám výbušniny, pouze rovnátka. Navzdory svému germanistickému vzdělání jsem netušila, jak se německy řeknou rovnátka, takže jsem se zmohla jen na "Zahnapparat". Na cestu zpět jsem si našla náležitou terminologii hned v několika jazycích. Kdyby vás to zajímalo, německy jsou rovnátka "Zahnspange", případně "Zahnklammer", anglicky "braces" a španělsky "aparatos de ortodoncia", případně "aparatos de dientes".

I let domů se na rozdíl od naší předchozí dovolené obešel bez problémů, snad až na drsnější turbulence. Kdysi jsem viděla rozhovor s jednou letuškou, která říkala, že dokud mají stevardi povoleno chodit po palubě, nic hrozného se neděje. Když proto pilot nařídil, že se musí připoutat i samotný palubní personál, poněkud jsem znervózněla (ale asi ne tolik jako pasažér, který veškeré turbulence přečkal zavřený na záchodě). A aby těch dramat nebylo málo, domů jsme se svezli minibusem, který cestu z letiště Schwechat do centra Brna zvládl v rekordním čase 1 hodina 30 minut, a to včetně zastávky na benzinové pumpě. Jak si asi dovedete představit, nějaké turbulence se mi najednou zdály naprosto nevýznamné.

Fotogalerie (veškeré fotografie ⓒ Jirka):