Cestou ze Srbska do Bulharska jsme si znovu zažili něco, čemu jsme už dávno odvykli. Na hranicích jsme museli vystoupit z autobusu, jít se ukázat do srbské celnice, pak znovu nastoupit, ujet sto metrů, ukázat se v bulharské celnici, ujet dalších sto metrů a udělat si na bulharské straně malou přestávku (po které nevrlý řidič málem ujel třem lidem). Ihned nám bylo jasné, že jsme překročili hranice Evropské unie, protože enormně vzrostly ceny. Jedno vyčurání v Bulharsku mě stálo tolik, kolik deset kopečků zmrzliny v Srbsku.
Večer jsme dorazili do Sofie, hlavního města Bulharska. Jelikož Sofie stojí hned na úpatí impozantního pohoří Vitoša, byl program dalšího dne jasný. Vzhledem k tomu, že lanovka k nejvyššímu vrcholu Černi vrch jezdila jen o víkendu, museli jsme vzít za vděk Bojanským vodopádem. Zjistila jsem, že na Vitošu se dá jít i s organizovanou skupinou, ovšem všude varovali, že se jedná o náročný výstup, kterého jsem se jakožto absolutní nesportovkyně zalekla. Vydali jsme se tedy po vlastní ose autobusem k Bojanskému klášteru, který je památkou UNESCO, ale (přinejmenším zvenku) příliš zajímavě nevypadal. Odtud jsme vyšli k vodopádu vedlejší trasou, která měla být kratší, ale zato mnohem dobrodružnější.
 |
| Bojanský klášter |
Čekal nás tedy dvouhodinový výšlap vedoucí podél vojenského prostoru, na který nás upozorňovaly cedule se zkříženými hnáty.
Lezli jsme přes balvany, sunuli se po uzoučkých cestičkách, až jsme potkali další ceduli, která obsahovala číslo záchranné služby a varovala před pádem dolů. Cestou jsme potkali jen čtyři živáčky (matku a otce, který na ramenou statečně nesl dvě děti). Když jsme se konečně dostali k vodopádu, zjistili jsme, že je tam i ona organizovaná skupina. Šla mnohem pozvolnější a uživatelsky přívětivější trasou než my. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u Bojanského jezera, které můj přítel jakožto správný Jihočech označil za absolutní propadák.
 |
| Dobrodružná cesta k vodopádu vol. 1 |
 |
| Dobrodružná cesta k vodopádu vol. 2 |
 |
| Bojanský vodopád v celé své kráse (ve skutečnosti vypadal líp) |
Další den už jsme skupinovou exkurzí nepohrdli a vypravili se na prohlídku města organizovanou partou dobrovolníků (rozuměj: zadarmo). Náš akční průvodce (v běžném životě student herectví) nás vzal na "náměstí tolerance", které se vyznačuje tím, že na něm stojí synagoga, mešita, katolická katedrála, pravoslavný kostel a chrám konzumu McDonald´s. Dále jsme zamířili do vládní čtvrti, kde jsme byli svědky výměny stráží u prezidentského sídla, obhlédli staré lázně, které nefungují jako lázně, uzřeli divadlo Ivana Vazova (jediné, co si o něm pamatuji, je, že to byl prý pěkný egoista) a nakonec zašli do Katedrály sv. Alexandra Něvského, která je symbolem celého města.
 |
| "Vitoška" - Bulharská Mariahilferstrasse |
 |
| Národní divadlo Ivana Vazova |
 |
Katedrála sv. Alexandra Něvského (vlevo letadlo. Sofijské letiště se nachází velice blízko města, takže nad centrem neustále přelétávají nějaké letouny).
|
Plní zážitků, leč s prázdným žaludkem jsme se vydali hledat nějaké občerstvení. Nakonec jsme narazili na stánek s místními specialitami, kde bylo celé menu opět pouze v azbuce, takže jsme si zkrátka objednali to, co lidé před námi. Na závěr jsme zašli do městské tržnice, která vypadala podobně jako ta budapešťská, ale výběrem potravin ani množstvím lidí se s ní vůbec nedala srovnat.
Co naplat, dali jsme si tam aspoň Zagorku.
 |
| Nedělej Zagorku a dej si Zagorku... |
A pak už jsme směřovali na letiště. Tedy, aspoň teoreticky. Lístky na metro jsme si koupili už ráno, abychom se s tím odpoledne nezdržovali. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že nás turnikety nechtějí pustit dál. Kolem jdoucí turistka nám sdělila, že lístky musí od zakoupení do půl hodiny projít turniketem, jinak neplatí. Přešvihli jsme to asi o osm hodin. Jedinou možností bylo koupit si v automatu nové lístky. Potíž byla v tom, že automat bral jenom levé (nebo "levy"? Jak se to proboha skloňuje?!) a ty už jsme neměli. Platit kartou nešlo. Zamířili jsme tedy do nedaleké směnárny, kde jsme po dlouhém přemlouvání proměnili asi 100 Kč na levé a za ně si pak koupili lístky.
Když jsme konečně nastoupili do metra, nastal další problém.
V Sofii mají krásné moderní metro, které má jedinou vadu na kráse: jsou v ní dvě linky, které jedou částečně po stejné trase (teda, aspoň to tvrdí můj drahý; já jsem systém sofijského metra nepochopila doposud). My jsme naneštěstí nastoupili do linky, která objížděla celé město, ale jak nás ujistili spolucestující, na letiště vedla. Po příjezdu na letiště jsme zjistili, že letíme z vedlejšího terminálu, takže jsme byli nuceni čekat na ukrutně pomalý autobus, který nás tam zaveze. Naše letadlo mělo díky bohu značné zpoždění, takže jsme nakonec dorazili včas. Jediným dalším zádrhelem byla skutečnost, že mi bulharští celníci zabavili odličovač - neboli "rozpouštědlo", jak říká můj milý - , jelikož měl více než 50 ml (a to jsem jednou při letu z Eindhovenu omylem propašovala půl litru vody).
 |
| Stanice metra Serdika s vykopávkami |
A pak už jsme vzlétli do tmy, za našimi zády se rozprostírala krásně osvětlená Sofie a my jsme s pocitem nesmírné blaženosti mířili do Bratislavy, kde už nás nemohlo potkat nic nečekaného. Nemohli jsme se mýlit víc. Hned po příletu do slovenské metropole se pokazilo, co jen mohlo.
Měli jsme v zásadě dvě možnosti, jak se dopravit z Bratislavy do Brna. Buď jsme mohli jet posledním vlakem, který jsme měli celkem pohodlně stihnout, ale byl poměrně drahý, anebo posledním autobusem, který byl značně levnější, ale stihnout ho byl celkem kumšt. Nastoupili jsme na autobus městské dopravy a byli smíření s tím, že si připlatíme za vlak, protože autobus zkrátka nemáme šanci stihnout. Jelikož však městská doprava jela pozoruhodně rychle, zjistili jsme, že autobus do Brna přece jenom stihneme. Zavelela jsem tedy, že vystoupíme na zastávce "Trnavská, NAD", kde se mělo nacházet autobusové nádraží.
Hned poté, co jsme vystoupili, zavřeli se za námi dveře a autobus vyrazil pryč, mi došlo, že nejsme u autobusového nádraží, ale uprostřed jakési průmyslové zóny. Upřímně řečeno dodnes netuším, co tajemná zkratka "NAD" znamená, ale tehdy jsem byla skálopevně přesvědčená, že se jedná o synonymum autobusového nádraží (asi jako "národná autobusová doprava"). Každopádně bylo jasné, že autobus nestihneme. Řekli jsme si tedy, že pojedeme do Brna vlakem. Vyrazili jsme na nedalekou zastávku, ze které měl jet autobus na Hlavnou stanicu. Nastoupili jsme, vyjeli a můj drahý znenadání zjistil, že nechal svůj milovaný foťák ležet na lavičce na zastávce. Na další zastávce jsme tedy vystoupili odhodlaní vrátit se zpět, když vtom můj drahý zjistil, že má foťák v batohu.
Bylo tedy nad slunce jasné, že poslední vlak do Brna nestihneme, ani kdybychom byli Usain Bolt. Naší jedinou možností bylo počkat na autobus, který měl v Bratislavě být ve tři ráno (a který vyjížděl... ze Sofie!), jenže jsme o něm nenašli takřka žádné informace. Další možností byla spolujízda, ovšem ukrajinský řidič, kterého jsme si vytipovali, se nám k mé velké úlevě neozýval. Nezbývalo tedy, než v Bratislavě přečkat noc a jet do Brna prvním ranním vlakem.
Kdybychom byli normální, asi bychom se prostě ubytovali v nějakém hotelu a přečkali noc tam. Nebyli bychom to ale my, kdybychom místo toho nepochodovali s kufry a batohy po celém městě, neproseděli několik hodin v Subwayi, který měl snad jako jediný bratislavský podnik otevřený až do tří do rána, následně se nepřesunuli na hlavní nádraží, nespali na zemi v odbavovací hale (čekárna se na noc kvůli dezinfikování zamyká) a nad ránem se nepřesunuli do (vydezinfikované?) čekárny a neschrupli si tu spolu s bezdomovci a spoustou pochybných existencí. Když jsme pak konečně nastoupili do prvního vlaku do Brna, kde to krásně vonělo a byla v něm pohodlná sedadla, těšila jsem se, že se konečně pořádně vyspím. Naproti nám si ovšem sedly dvě užvaněné Bratislavanky, které klevetily až do Brna.
P.S.: Když můj milý svého času pracoval v cestovní agentuře, často mu volali zmatení zákazníci s dotazem, jak je možné, že let do Bulharska trvá déle, než let zpátky. Schválně, jestli na to přijdete...
Komentáře
Okomentovat