5 dní na Balkáně. Díl první: Srbsko
Koncem srpna jsme se s mým drahým opět vypravili na Balkán. Po loňské dovolené, kterou jsme strávili v Bosně a Hercegovině (viz článek 96 hodin v Bosně), jsme letos zvolili hned dvě země - Srbsko a Bulharsko. Mí příbuzní byli opět poněkud znepokojení výběrem naší destinace, ale aspoň trochu jsem je snad uklidnila sdělením, že v Srbsku nejsou na rozdíl od Bosny žádná minová pole, a že je Bulharsko členem Evropské unie, takže se přeci musí jednat o civilizovaný stát.
 |
| Niš. Hradby, Trg kralja Milana a H&M |
Doletěli jsme do srbského Niš na letiště Konstantina (I.) Velikého, který se zde narodil (tedy přímo na přistávací ploše asi ne). Mimochodem, taky jste slyšeli o těch turistech, kteří letěli do Nice, ale místo toho se ocitli v Niš? Chápu, že pro někoho, kdo se těšil na týden na Francouzské riviéře, to asi muselo být zklamání, ale nás Niš příjemně překvapil/a/o. Měli tu H&M, McDonald´s a dokonce i autobus, který každých dvacet minut spojoval letiště s centrem města.
 |
| Niš. Já, McDonald´s a hlavní třída (a ne, fakt těm chlapům nečumím na zadek) |
Poté, co jsme se ubytovali v luxusním, avšak levném hotelu v ulici, která, jak se ukázalo, byla jakousi nišskou Stodolní, vypravili jsme se do nedaleké restaurace (hamburger s hranolky za 70 Kč) a následně do místní pevnosti. Jedná se vlastně o obrovský park ohraničený starodávnými hradbami. V areálu se kromě restaurací a barů nachází i muzeum jazzu, digitální muzeum (ať už je to cokoli), zahrádka plná satelitů a spousta památek sahajících od antiky až po novověk. Parkem navíc v pravidelných intervalech projíždí turistické vláčky, které na celé kolo vyhrávají dětské písničky. Obdivuji řidiče, že dokážou celý den poslouchat songy á la Maxim Turbulenc a nevrazit přitom do nejbližšího kaštanu, kterých je tu požehnaně.
 |
| Niš. Pevnost |
 |
| Niš(ava) |
Další den jsme se vydali na prohlídku města, kterou jsme zahájili v podzemní obchodní pasáži. Vemte podchod pod brněnským nádražím, asi tak pětkrát ho prodlužte a dostanete undergroundové nišské obchodní centrum. V nákupním středisku byl jeden butik se společenskými oděvy vedle druhého. Vzhledem k místním cenám by se možná obyvatelům Bratislavy vyplatilo si sem před každou plesovou sezónou zaletět pro nezbytnou výbavu (pozn. red.: Mezi Bratislavou a Niš létá pravidelná linka společnosti Ryanair, kterou tímto vřele doporučujeme. Jen nás poněkud zarazilo, že "na sedadlech před vámi" zcela chybí úložné přihrádky a tím pádem i pytlíky na zvracení. Tedy, ne že bychom je potřebovali, ale jistota je jistota.)
 |
| Niš. Brněnský podchod hadra |
Poté jsme si sedli do cukrárny na hlavním náměstí, kde si můj milý objednal černou kávu (cappuccino, flat white ani espresso tonic neměli) a já si dala monstrózní krémový zákusek zvaný šampita. Prosím, dobře si tento název zapamatujte. Pokud totiž nejste zapřísáhlí milovníci marshmallow, budete při jeho konzumaci trpět stejně jako já.
Abychom viděli ze Srbska co nejvíc, rozhodli jsme se zajet ještě do Pirotu, který ležel na cestě do Sofie. Během zjišťování, kterým vlakem máme jet, se k nám přichomýtl bosenský řidič, který spolu se zaměstnancem nádraží zjistil, že má náš vlak hodinu a půl zpoždění. Následně nás vzal do nedaleké hospody na pivo a pověděl nám svůj životní příběh (jezdí s Flixbusem na trase Mnichov-Niš, pochází ze Sarajeva, již mnoho let žije v Mnichově, v autobuse se mu pokazila baterka a čeká na novou, která má dorazit vlakem ze Sofie, autobus má zatím u celníků a asi bude muset v Niš pár dní trčet, než mu technici elektroniku opraví). Jednalo se prostě o milé setkání, z kterého by měl určitě radost i Zibura, ovšem jen do chvíle, kdy se nás řidič zeptal, jestli bychom mu mohli vyměnit zhruba dvacet eur za srbské dináry, protože je má v mincích a nikde mu je nechtějí vyměnit. On ale musí ty dva dny, než mu autobus spraví, nějak přežít, a tak by se mu naše dináry hodily. Výměna z ruky do ruky ale nebyla možná, protože si řidič nechal eura v autobuse, který stál čtyři kilometry daleko. Řidič tedy vymyslel, že bychom mu dináry jednoduše dali a on nám je vrátil pozítří v Sofii, až mu spraví autobus, nebo nám je pošle na účet. To už začalo být podezřelé i mně (můj drahý údajně "řidiče" prokouknul hned a jen čekal, co z něj vypadne), a tak nastal čas se zvednout. Můj chlapec řidiči velkoryse zaplatil pivo a navrch mu daroval dináry v hodnotě asi 120 Kč, které chlapík vehementně odmítal (když si prý koupí cigarety, už mu nic nezbude), ale nakonec si je stejně vzal. Na závěr nás doprovodil na nádraží a objal nás, což mého milého údajně tak dojalo, že si radši rychle chytil peněženku, a už jsme mohli vyrazit do Pirotu.
Před nedávnem jsme viděli film Deník strojvůdce pojednávající o tom, kolik za svou kariéru přejede srbský mašinfíra lidí. Během jízdy do Pirotu jsem začala pochybovat o tom, že se film byť jen částečně zakládá na pravdě, protože si nejsem jistá, jestli je možné ve třicetikilometrové rychlosti někoho přejet. Každopádně už nám bylo jasné, proč nás recepční od jízdy vlakem zrazovala.
Cestou do Pirotu vyvstal ještě další problém, a sice ten, že se po čase začaly názvy stanic objevovat jen v azbuce. Jakožto zástupci generace, která už je ruštinou zcela nepolíbená, jsme museli dlouho bádat nad tím, jak že se Pirot vlastně píše.
Když jsme po nekonečné cestě dorazili do cíle (aspoň jsme se ale stačili dostat z alkoholového deliria, které nám řidič přivodil), přišla jsem na to, proč se všichni místní tvářili tak divně, když jsme jim sdělili, že jedeme právě sem. Připadalo mi, že jsme se ocitli v té největší díře na světě (polorozpadlá nádražní budova, likusákové domečky, sem tam projela kolem Lada).
Vydali jsme se tedy do hotelu (luxusního, leč levného), který mi trochu zlepšil dojem z města. Můj milý si ale hned po příjezdu začal sumírovat negativní hodnocení na Booking, jelikož se v pokoji vznášel příšerný cigaretový smrad (na Balkáně se kouří ostopéro). Naštěstí jsme dostali nový pokoj, v němž ovšem bojler vydával podivné zvuky, ráno nám do něj bez zaklepání vtrhla pokojská a co bylo nejhorší, v posteli byla jen jedna deka, o kterou se v noci strhl tvrdý souboj.
Nakonec jsme ovšem zjistili, že Pirot není vůbec takový zapadákov, jak se zdálo na nádraží. Objevili jsme malebné historické náměstíčko a o kus dál jakési obří socialistické náměstí, kde bylo nepřeberné množství restaurací a barů, které byly natřískané lidmi. Na večeři jsme zapadli do sympaticky kýčovitého podniku s výhledem na panelákové náměstí, kde jsem si dala minerální vodu Knjaz Miloš. Bylo nám trochu podezřelé, že jsme v restauraci úplně sami, ale vzápětí se to vysvětlilo tím, že v tomto podniku neměli sportovní kanál, takže v něm nebylo možné sledovat nějaký očividně velice důležitý fotbalový zápas.
Další den ráno (souboj o deku skončil remízou, výsledek fotbalového utkání mi není znám), jsme se vydali na historické náměstí na trh a následně do značně ošuntělé kavárny, kde sice měli cappuccino, ale čaj nikoli. Poté jsme se jali koupit si lístky na autobus do Sofie (vlak jsme po předchozí zkušenosti zavrhli). Prodejce telefonoval na všechny strany, diktoval do sluchátka naše osobní údaje (mého milého překřtil na "Žirího"), až nám nakonec předal lístky a popřál "Good luck".
Abychom si ukrátili čekání na autobus, vydali jsme se k vodní nádrži hned za městem (původně jsme měli v úmyslu navštívit nedaleké Zavojsko jezero, ovšem ukázalo se, že se k němu bez auta nedostaneme). Po dlouhém pochodu v žáru poledního slunce jsme přišli k průmyslovému areálu a rozestavěné dálnici, a zjistili, že jsme se vydali přesně opačným směrem. Vrátili jsme se tedy zpět do města, posilnili se zmrzlinou (kopeček za 2,20 Kč!) a vyrazili po krásné promenádě podél řeky Nišavy na druhou stranu. Zde jsme nalezli vodní nádrž a hned vedle ní opuštěné koupaliště, nad kterým létali krkavci a celkově spíš připomínalo Černobyl. Navíc se strhnul hrozný liják, což bezútěšnost tohoto místa ještě podtrhlo.
Vrátili jsme se tedy raději do centra a rozhodli se utratit poslední dináry v hospůdce, cukrárně (éclair za 11 Kč!) a samoobsluze, přičemž jsem zjistila, že když se snažím hovořit se Slovany, kteří neovládají angličtinu, automaticky přepnu do jakési zmutované slovenštiny. Čekání na autobus jsem si dále chtěla ukrátit hledáním kontejneru na plasty, kam jsem měla v úmyslu vyhodit přebytečnou PET láhev (mea culpa), ovšem jediné, co jsem v nedalekých popelnicích nalezla, byl mrtvý pes. A pak už nám bylo jasné, proč nám prodejce lístků kladl na srdce, že máme stát na peronu už v 17 hodin, přestože autobus měl odjíždět až v 17:30. Autobus přifrčel v 17:15, řidič štěknul, ať rychle nastoupíme, protože "nemáme čas" a uháněli jsme dál.
P.S.: Flixbus na trase Mnichov-Niš nejezdí. Flixbus vlastně do Srbska nejezdí vůbec.
 |
| Niš. Pevnost, místní obyvatelé a hotel Ambasador (tam jsme nebydleli) |
 |
| Niš. "Stodolní" (tady jsme bydleli) |
Abychom viděli ze Srbska co nejvíc, rozhodli jsme se zajet ještě do Pirotu, který ležel na cestě do Sofie. Během zjišťování, kterým vlakem máme jet, se k nám přichomýtl bosenský řidič, který spolu se zaměstnancem nádraží zjistil, že má náš vlak hodinu a půl zpoždění. Následně nás vzal do nedaleké hospody na pivo a pověděl nám svůj životní příběh (jezdí s Flixbusem na trase Mnichov-Niš, pochází ze Sarajeva, již mnoho let žije v Mnichově, v autobuse se mu pokazila baterka a čeká na novou, která má dorazit vlakem ze Sofie, autobus má zatím u celníků a asi bude muset v Niš pár dní trčet, než mu technici elektroniku opraví). Jednalo se prostě o milé setkání, z kterého by měl určitě radost i Zibura, ovšem jen do chvíle, kdy se nás řidič zeptal, jestli bychom mu mohli vyměnit zhruba dvacet eur za srbské dináry, protože je má v mincích a nikde mu je nechtějí vyměnit. On ale musí ty dva dny, než mu autobus spraví, nějak přežít, a tak by se mu naše dináry hodily. Výměna z ruky do ruky ale nebyla možná, protože si řidič nechal eura v autobuse, který stál čtyři kilometry daleko. Řidič tedy vymyslel, že bychom mu dináry jednoduše dali a on nám je vrátil pozítří v Sofii, až mu spraví autobus, nebo nám je pošle na účet. To už začalo být podezřelé i mně (můj drahý údajně "řidiče" prokouknul hned a jen čekal, co z něj vypadne), a tak nastal čas se zvednout. Můj chlapec řidiči velkoryse zaplatil pivo a navrch mu daroval dináry v hodnotě asi 120 Kč, které chlapík vehementně odmítal (když si prý koupí cigarety, už mu nic nezbude), ale nakonec si je stejně vzal. Na závěr nás doprovodil na nádraží a objal nás, což mého milého údajně tak dojalo, že si radši rychle chytil peněženku, a už jsme mohli vyrazit do Pirotu.
 |
| Niš. Liduprázdné nádraží. Záhy jsme se dozvěděli proč. |
Cestou do Pirotu vyvstal ještě další problém, a sice ten, že se po čase začaly názvy stanic objevovat jen v azbuce. Jakožto zástupci generace, která už je ruštinou zcela nepolíbená, jsme museli dlouho bádat nad tím, jak že se Pirot vlastně píše.
 |
| Pirot. Železniční most (pro babičky: pohyb na něm byl vzhledem k nízké rychlosti a četnosti vlaků naprosto bezpečný) |
Když jsme po nekonečné cestě dorazili do cíle (aspoň jsme se ale stačili dostat z alkoholového deliria, které nám řidič přivodil), přišla jsem na to, proč se všichni místní tvářili tak divně, když jsme jim sdělili, že jedeme právě sem. Připadalo mi, že jsme se ocitli v té největší díře na světě (polorozpadlá nádražní budova, likusákové domečky, sem tam projela kolem Lada).
Vydali jsme se tedy do hotelu (luxusního, leč levného), který mi trochu zlepšil dojem z města. Můj milý si ale hned po příjezdu začal sumírovat negativní hodnocení na Booking, jelikož se v pokoji vznášel příšerný cigaretový smrad (na Balkáně se kouří ostopéro). Naštěstí jsme dostali nový pokoj, v němž ovšem bojler vydával podivné zvuky, ráno nám do něj bez zaklepání vtrhla pokojská a co bylo nejhorší, v posteli byla jen jedna deka, o kterou se v noci strhl tvrdý souboj.
 |
| Pirot. Na této fotce opravdu vypadá jako největší díra na světě |
Nakonec jsme ovšem zjistili, že Pirot není vůbec takový zapadákov, jak se zdálo na nádraží. Objevili jsme malebné historické náměstíčko a o kus dál jakési obří socialistické náměstí, kde bylo nepřeberné množství restaurací a barů, které byly natřískané lidmi. Na večeři jsme zapadli do sympaticky kýčovitého podniku s výhledem na panelákové náměstí, kde jsem si dala minerální vodu Knjaz Miloš. Bylo nám trochu podezřelé, že jsme v restauraci úplně sami, ale vzápětí se to vysvětlilo tím, že v tomto podniku neměli sportovní kanál, takže v něm nebylo možné sledovat nějaký očividně velice důležitý fotbalový zápas.
Další den ráno (souboj o deku skončil remízou, výsledek fotbalového utkání mi není znám), jsme se vydali na historické náměstí na trh a následně do značně ošuntělé kavárny, kde sice měli cappuccino, ale čaj nikoli. Poté jsme se jali koupit si lístky na autobus do Sofie (vlak jsme po předchozí zkušenosti zavrhli). Prodejce telefonoval na všechny strany, diktoval do sluchátka naše osobní údaje (mého milého překřtil na "Žirího"), až nám nakonec předal lístky a popřál "Good luck".
 |
| Pirot. Papriky, česnek, trhovci |
Abychom si ukrátili čekání na autobus, vydali jsme se k vodní nádrži hned za městem (původně jsme měli v úmyslu navštívit nedaleké Zavojsko jezero, ovšem ukázalo se, že se k němu bez auta nedostaneme). Po dlouhém pochodu v žáru poledního slunce jsme přišli k průmyslovému areálu a rozestavěné dálnici, a zjistili, že jsme se vydali přesně opačným směrem. Vrátili jsme se tedy zpět do města, posilnili se zmrzlinou (kopeček za 2,20 Kč!) a vyrazili po krásné promenádě podél řeky Nišavy na druhou stranu. Zde jsme nalezli vodní nádrž a hned vedle ní opuštěné koupaliště, nad kterým létali krkavci a celkově spíš připomínalo Černobyl. Navíc se strhnul hrozný liják, což bezútěšnost tohoto místa ještě podtrhlo.
 |
| Pirot. Vodní nádrž, kde se nedalo koupat. Hory, kde jsme nebyli. Mraky, z kterých pršelo. |
 |
| Pirot. Opuštěné koupaliště, oranžový batoh, mastné vlasy |
Vrátili jsme se tedy raději do centra a rozhodli se utratit poslední dináry v hospůdce, cukrárně (éclair za 11 Kč!) a samoobsluze, přičemž jsem zjistila, že když se snažím hovořit se Slovany, kteří neovládají angličtinu, automaticky přepnu do jakési zmutované slovenštiny. Čekání na autobus jsem si dále chtěla ukrátit hledáním kontejneru na plasty, kam jsem měla v úmyslu vyhodit přebytečnou PET láhev (mea culpa), ovšem jediné, co jsem v nedalekých popelnicích nalezla, byl mrtvý pes. A pak už nám bylo jasné, proč nám prodejce lístků kladl na srdce, že máme stát na peronu už v 17 hodin, přestože autobus měl odjíždět až v 17:30. Autobus přifrčel v 17:15, řidič štěknul, ať rychle nastoupíme, protože "nemáme čas" a uháněli jsme dál.
Komentáře
Okomentovat