96 hodin v Bosně
V polovině prázdnin jsem se k velké nevoli rodinných příslušníků vypravila s mým chlapcem do Bosny a Hercegoviny. Mí bližní se obávali, že je Bosna barbarská země, kde na každém rohu číhá nebezpečí. Snažila jsem se své rodiče a prarodiče uklidnit informací, že je statisticky vzato v tomhle balkánském státě bezpečněji než v České republice, ovšem oni se přesto tvářili, jako bych hodlala tančit v minovém poli. Mé bližní tak ukonejšilo až vědomí, že ačkoli má Bosna s atentáty zkušenosti už od roku 1914, v porovnání se západní Evropou je tu riziko teroristického útoku poměrně zanedbatelné.
Na cestu jsme se vyzbrojili zrcadlovkou, kterou si můj drahý omotal kolem krku tkaničkami od bot, což mu dodalo patřičně balkánské vzezření. Já jsem se zase oblékla do vyladěného cestovatelského outfitu, který můj přítel mylně považoval za pyžamo. A jelikož jsem správně předvídala, že klimatizace bude v autobuse i v letadle puštěná na plné pecky, obula jsem si do sandálů tlusté ponožky, abych tak důsledně reprezentovala svou domovinu.
V noci z neděle na pondělí jsme vyjeli autobusem směr Bratislava, přičemž tato jízda předznamenala dopravní útrapy, které nás měly čekat v Bosně. V posilovém spoji, kterým jsme byli nuceni cestovat, totiž nastala naprostá anarchie v zasedacím pořádku. Další "štrapáce" přišly v Bratislavě, kde jsme si nemohli zakoupit cestovní doklad ani v automatu na zastávce (bral jen eurové mince), ani na terminálu ve vozidle (platební karty nefungovaly), ani pomocí SMS (k tomu bylo nutné mít slovenského operátora) a dokonce ani u řidiče (u něj se daly jízdenky koupit jen v zastávkách, a náš noční autobus prakticky nezastavoval), a tudíž jsme chca nechca cestovali načerno.
Na bratislavském letišti se nám nicméně podařilo se trošku prospat a poté se úspěšně dopravit do Tuzly. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, nezoufejte. My taky ne. Jedná se o menší město na severu Bosny, kde kromě letiště, sídliště a pár jezer není zhola nic. Po přistání v Tuzle jsem se každopádně vyděsila, že to v Bosně bude vážně tak děsivé, jak mi všichni říkali. Na prostranství mezi ranvejemi se totiž válely balíky slámy a letištní budova ze všeho nejvíc připomínala zemědělské družstvo.
 |
| Tuzla International Airport |
Poté, co jsme prošli pasovou kontrolou a příletovou (a zároveň i odletovou) halou, kterou bych přirovnala ke zmenšené verzi nádraží Brno-Královo Pole, museli jsme vyřešit jeden zásadní problém: jak se dostat z letiště do Tuzly samotné. Do letištního transferu jsme se nevešli, taxikáři se z nás za 14ti kilometrovou jízdu snažili vymámit 50 eur, a tak jsme se přidali k proudu dalších Čechů-škudlilů a odebrali se na autobusovou zastávku, která se vyznačovala tím, že na ní nebyl vyvěšen žádný jízdní řád a dokonce ani seznam linek, které z ní odjíždí (poněkud nás to znepokojilo, avšak po pár dnech jsme si na tento jev zvykli). Za pár minut naštěstí přijel autobus, který nás zavezl před tuzelské nádraží.
Původně jsme se chtěli z Tuzly do Sarajeva dopravit vlakem, ovšem na nádraží nefungovala jediná přepážka. V kanceláři na nástupišti se nám podařilo vyhledat dva obědvající výpravčí, kteří nám sdělili, že první vlak směr Sarajevo už odjel a ten druhý (a poslední) pojede až za šest hodin. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme raději autobusem.
 |
| Náhodný park v Tuzle (muži v pozadí buď sekají trávu, nebo hledají miny) |
V autobuse jel i jakýsi stevard, jehož jedinou úlohou bylo kontrolovat jízdenky a popíjet se šoférem kafíčko během bezpečnostní přestávky. Na denní tisk ani teplé nápoje bohužel nedošlo. Přesto si troufám říct, že se jednalo o spoj Fun&Relax. V úzkých serpentinách se dalo krásně klimbat (Relax) a cestující si navíc mohli zahrát hru "zavři poklop" (Fun). V půlce cesty totiž z deklu v zadní části vozidla upadly dva šrouby a němečtí turisté, kteří seděli za námi, ho museli zavřít, abychom se po zbytek jízdy nedívali do útrob motoru.
Jelikož už z autobusu neupadly žádné další součástky, dorazili jsme odpoledne zdárně do hlavního města Bosny a Hercegoviny - Sarejeva. Na zastávce nás opět zarazila naprostá absence jízdních řádů, ovšem po čase přece jen přijela starobylá tramvaj z dílny ČKD Praha (kde jsme měli pro změnu problém s označením jízdenek), se kterou jsme dorazili do historické čtvrti Baščaršija, kde jsme byli ubytovaní.
 |
| Sarejevo |
Večer jsme se vydali do nedalekého bistra na tradiční bosenské čevabčiči a poté na procházku městem. V křivolakých uličkách Baščaršije jsme si připadali jako na tureckém bazaru a na promenádě na břehu řeky Miljacky zase jako v nějaké evropské metropoli. Sarajevo je vůbec plné kontrastů: hypermoderní mrakodrapy se tady tyčí vedle opuštěných ruin, synagogy tu stojí vedle mešit, zkrátka každý si přijde na své.
Druhý den ráno nás náš energický domácí vzal na prohlídku města. Ukázal nám několik muzeí a malebných uliček a také Gazi Husrev-begovu mešitu, tedy nejvýznamnější mešitu v celém Sarajevu. Zde jsem se musela zahalit do dlouhého černého hábitu, takže jsem konečně vypadala trochu jako Hermiona Grangerová. Nakonec nás pan bytný zavedl k prameni, o kterém se říká, že kdo se z něj napije, do Sarajeva se vrátí (můj přítel-mikrobiolog poznamenal, že doufá, že se nevrátí s kultivačním médiem).
Poté, co jsme se s naším ubytovatelem rozžehnali, zavítali jsme k Latinskému mostu, kde nám zabili Ferdinanda. Hned vedle mostu stálo muzeum, ve kterém jsme se dozvěděli vše, co jsme kdy chtěli vědět o Gavrilu Principovi, ale nenaučili jsme se to v hodinách dějepisu. Poté, co jsme načerpali nové vědomosti, přesunuli jsme se do bistra, kde jsme si dali bosenskou pitu, což nebyl arabský chléb, jak by se mohlo zdát, ale v podstatě burek, tedy mastné štangle plněné sýrem a špenátem. Posilněni výtečným obědem jsme se rozhodli zdolat blízký kopec, na jehož vrcholku měl stát bastion s krásným výhledem na město. Možná i vlivem úporného vedra jsme v křivolakých uličkách zabloudili a místo na bastion se dostali na plácek u prapodivně vyhlížejících kasáren. Přesto jsme měli celé Sarajevo jako na dlani.
Odpoledne jsme se vypravili na vlakové nádraží, přičemž jsme při té příležitosti zjistili, že v Sarajevu nejezdí jen jedna tramvajová linka, jak jsme se původně domnívali, což nám poněkud zkomplikovalo situaci. Přesto se nám podařilo dostat se na nádraží včas a zakoupit si u retro přepážky jízdenky na vlak do Mostaru, které jako by vypadly ze 70. let. O to víc nás překvapilo vzezření samotného vlaku, který připomínal něco mezi Pendolinem a TGV. Ve voze nechyběla klimatizace, wifi, nápojový bar, rachitický sekuriťák ani obrazovky (mimochodem, v životě by mě nenapadlo, že Fifty Shades of Grey uvidím zrovna v bosenském vlaku). Cestou mě nicméně nemálo znepokojovaly vysoké mosty, nebezpečně vyhlížející propasti a dlouhatánské tunely, které mi poněkud kazily požitek z pohledu na nádhernou krajinu, sestávající z majestátních hor a nebesky modrých jezer a řek, a na mužnou hruď Christiana Greye.
Večer jsme zdárně dorazili do Mostaru a hned před nádražím málem zkolabovali, jelikož zde panovala ještě vyšší teplota než v rozpáleném Sarajevu, které náš domácí trefně přejmenoval na "Hell City". Cestou do penzionu jsme prošli ulicí s bytovkami vylepšenými streetartem, za který by se nemuseli stydět ani v Kreuzbergu. Poté, co jsme se ubytovali v pokoji s nádherným výhledem na řeku Neretvu (a hlavně s klimatizací), vydali jsme se na prohlídku města, které na nás dýchlo pohodovou dovolenkovou atmosférou. V pitoreskních uličkách se rojily davy turistů a všude stály stánky s kýčovitými suvenýry, což z Mostaru dělalo tak trochu balkánský Krumlov.
Večer jsme zakončili v příjemné hospůdce s letní zahrádkou vybavenou obrovským televizorem, na kterém běžela balkánská obdoba Šlágr TV. Ochutnali jsme Mix Herzegovina, což byla směs z plněných paprik, rýžovo-špenátových rolek, brambor, nudlí a čehosi, co chutnalo jako lečo. Při placení nám vrchní vrátil o 25 eur víc a i přes naše opakované intervence trval na tom, že je vše v naprostém pořádku. Náhle nabyté finanční prostředky jsme tedy alespoň investovali do rakije v ceně 20 Kč/štamprle.
Třetí den našeho pobytu v Bosně jsme se rozhodli navštívit vísku Blagaj, která se nachází nedaleko Mostaru. Vydali jsme se proto k vlakovému nádraží, odkud měl jet autobus do naší destinace. Drahnou chvíli nám zabralo, než jsme se zorientovali v místním jízdním řádu (ale díky bohu, že tam alespoň nějaký byl). Když už měl autobus takové zpoždění, jaké je nepřijatelné i na bosenské poměry, uvědomili jsme si, že jsme se v jízdním řádu zorientovali špatně a že náš autobus přijede až za hodinu. Proto jsme se šli zchladit do baru, kde posedávali samí místní včetně jednoho strážníka. Ten během kouření cigarety a klábosení s kamarády sledoval velikými okny dění na ulici a neváhal energicky vyběhnout ven, aby napomenul řidiče, který bez skrupulí zaparkoval přímo na chodníku.
Když se nám konečně podařilo dostat se do Blagaje, bylo už odpoledne, ale sluníčko stále pálilo ostošest. Na pokraji sil jsme dopochodovali k dervišskému klášteru, který jako by vypadl z obálky National Geographic. Nad budovami se totiž tyčila mohutná skála, pod níž se zračil pramen řeky Buna. Po prohlídce kláštera jsme se vypravili zpátky do vesnice. Cestou nám můj drahý natrhal fíky a granátová jablka z letošní i loňské úrody a zakoupil hrozny chlazené vodou ze samotné řeky (což mě utvrdilo v přesvědčení, že pokud mám být během letních prázdnin vystavena nějaké střevní infekci, bude to právě nyní).
Když jsme v 19 hodin při teplotě 39 stupňů Celsia konečně dorazili zpět na ubytování (přičemž jsme zpátky jeli autobusem, který náležel zároveň k lince 11 i 12), nacházeli jsme se v raném stádiu rozkladu. Museli jsme ale ještě zaplatit za ubytování. Místo naší ubytovatelky Lejly nám však otevřel jakýsi muž, který nám sdělil, že je Lejla zrovna na nákupech a že tedy můžeme zaplatit přímo jemu. Dodnes nemáme tušení, zda jsme skutečně zaplatili partnerovi naší bytné, nebo instalatérovi, který přišel opravit pračku. Tak či onak, překonali jsme únavu a vypravili se do centra Mostaru, kde jsme si dali tradiční italskou pizzu, vyfotili se na několik způsobů se slavným mostem a nakonec zavítali na pravou balkánskou tancovačku à la Duo Jamaha.
Další den ráno jsme museli vstát dřív, než by nám bylo milé, abychom stihli luxusní vlak zpátky do Sarajeva. Na nádraží jsme zastihli dvě ufuněné Američanky s obrovskými kufry, které zoufale ukazovaly na rozbité schody vedoucí k nástupišti a dorážely na výpravčího s otázku "No elevator?".
Ze Sarajeva jsme pokračovali autobusem do Tuzly, kde jsme se prošli po místním sídlišti. Poznamenala jsem, že mi řady omlácených paneláků připomínají východní Berlín, načež můj chlapec namítl, že v Berlíně "to tak hrozný snad být nemohlo". Poté, co jsme nasákli atmosféru bosenského Jižního Města, vydali jsme se na hlavní turistickou atrakci v Tuzle: Panonské jezero. Domnívali jsme se, že se jedná o příjemné přírodní koupaliště, avšak na místě jsme zjistili, že je to obyčejný aquapark se třemi jezírky se slanou vodou. Můj přítel stižený zkoumáním bakterií navíc odmítl vlézt do vody víc než jednou, jelikož ho znepokojilo, že na hladině plavou podivné cucky (což ještě zhoršila skutečnost, že se na jedné straně koupaliště nacházel hřbitov a na té druhé reklama na kožní kliniku).
Jelikož letadlo zpátky do civilizace odlétalo druhý den už v šest hodin ráno, znamenalo to, že na letišti jsme museli být již ve čtyři hodiny. Protože jsme si nedokázali představit, jak se budeme uprostřed noci dostávat z Tuzly na letiště (a to máme obyčejně docela bujnou představivost), rozhodli jsme se strávit noc před odletem přímo na letišti. Jelikož k tomu však příletovo-odletová hala rozhodně nebyla uzpůsobena (stály tu jen tři ubohé židličky) a na stanování pod širákem jsme nebyli náležitě vybaveni, ubytovali jsme se v nedalekém hostinci. Pokoj byl sice poněkud zatuchlý a v noci nás probudili vedle bydlící bosenští Rakušané, kteří pokřikovali "Gib mir Messer, gib mir Messer!", což nás poněkud vyděsilo, ale alespoň jsme měli kam složit hlavu. V hodině mezi psem a vlkem jsme se pak sebrali a odpochodovali na letiště (člověku se koneckonců poštěstí jen málokdy, že může jít na letiště pěšky).
Náš pětačtyřicetiminutový let do Bratislavy probíhal zpočátku bez komplikací, avšak zhruba v polovině jsem zaznamenala, že se dvě z letušek vyděšeně dívají na něco nad úložnými boxy. Už jsem se začala obávat, že v letadle hoří, ale vtom jsem zpozorovala pravý zdroj znepokojení palubní posádky: obří hovado, které si poletovalo nad hlavami cestujících a snažilo se proniknout do schengenského prostoru. Jedna ze stevardek se pokoušela zlikvidovat černého pasažéra pomocí časopisu, ale jelikož se jí to přes veškerou snahu nepodařilo, musel vetřelce nakonec zabít jeden z cestujících.
Když jsme konečně dorazili do Bratislavy, uvědomili jsme si, že zase takový rozdíl mezi Balkánem a střední Evropou není. V bratislavském autobuse nás navíc poněkud vyděsil podivně vyhlížející chlapík v černém latexovém oblečku. A aby toho nebylo málo, namísto na autobusové nádraží jsme přijeli na to vlakové, což je chyba, která se v Bosně neodpouští. Mohlo by se vám totiž stát, že na daném místě zkejsnete na hodně dlouhou dobu...
Pár cestovatelských tipů na závěr...
 |
| Latinský most, Sarajevo |
Druhý den ráno nás náš energický domácí vzal na prohlídku města. Ukázal nám několik muzeí a malebných uliček a také Gazi Husrev-begovu mešitu, tedy nejvýznamnější mešitu v celém Sarajevu. Zde jsem se musela zahalit do dlouhého černého hábitu, takže jsem konečně vypadala trochu jako Hermiona Grangerová. Nakonec nás pan bytný zavedl k prameni, o kterém se říká, že kdo se z něj napije, do Sarajeva se vrátí (můj přítel-mikrobiolog poznamenal, že doufá, že se nevrátí s kultivačním médiem).
 |
| Baščaršija, Sarajevo |
 |
| Baščaršija, Sarajevo |
Poté, co jsme se s naším ubytovatelem rozžehnali, zavítali jsme k Latinskému mostu, kde nám zabili Ferdinanda. Hned vedle mostu stálo muzeum, ve kterém jsme se dozvěděli vše, co jsme kdy chtěli vědět o Gavrilu Principovi, ale nenaučili jsme se to v hodinách dějepisu. Poté, co jsme načerpali nové vědomosti, přesunuli jsme se do bistra, kde jsme si dali bosenskou pitu, což nebyl arabský chléb, jak by se mohlo zdát, ale v podstatě burek, tedy mastné štangle plněné sýrem a špenátem. Posilněni výtečným obědem jsme se rozhodli zdolat blízký kopec, na jehož vrcholku měl stát bastion s krásným výhledem na město. Možná i vlivem úporného vedra jsme v křivolakých uličkách zabloudili a místo na bastion se dostali na plácek u prapodivně vyhlížejících kasáren. Přesto jsme měli celé Sarajevo jako na dlani.
 |
| Sarajevo |
Odpoledne jsme se vypravili na vlakové nádraží, přičemž jsme při té příležitosti zjistili, že v Sarajevu nejezdí jen jedna tramvajová linka, jak jsme se původně domnívali, což nám poněkud zkomplikovalo situaci. Přesto se nám podařilo dostat se na nádraží včas a zakoupit si u retro přepážky jízdenky na vlak do Mostaru, které jako by vypadly ze 70. let. O to víc nás překvapilo vzezření samotného vlaku, který připomínal něco mezi Pendolinem a TGV. Ve voze nechyběla klimatizace, wifi, nápojový bar, rachitický sekuriťák ani obrazovky (mimochodem, v životě by mě nenapadlo, že Fifty Shades of Grey uvidím zrovna v bosenském vlaku). Cestou mě nicméně nemálo znepokojovaly vysoké mosty, nebezpečně vyhlížející propasti a dlouhatánské tunely, které mi poněkud kazily požitek z pohledu na nádhernou krajinu, sestávající z majestátních hor a nebesky modrých jezer a řek, a na mužnou hruď Christiana Greye.
 |
| Vlaková trať Sarajevo-Mostar |
Večer jsme zdárně dorazili do Mostaru a hned před nádražím málem zkolabovali, jelikož zde panovala ještě vyšší teplota než v rozpáleném Sarajevu, které náš domácí trefně přejmenoval na "Hell City". Cestou do penzionu jsme prošli ulicí s bytovkami vylepšenými streetartem, za který by se nemuseli stydět ani v Kreuzbergu. Poté, co jsme se ubytovali v pokoji s nádherným výhledem na řeku Neretvu (a hlavně s klimatizací), vydali jsme se na prohlídku města, které na nás dýchlo pohodovou dovolenkovou atmosférou. V pitoreskních uličkách se rojily davy turistů a všude stály stánky s kýčovitými suvenýry, což z Mostaru dělalo tak trochu balkánský Krumlov.
 |
| Mostarský Kreuzberg |
 |
| Mostar |
Večer jsme zakončili v příjemné hospůdce s letní zahrádkou vybavenou obrovským televizorem, na kterém běžela balkánská obdoba Šlágr TV. Ochutnali jsme Mix Herzegovina, což byla směs z plněných paprik, rýžovo-špenátových rolek, brambor, nudlí a čehosi, co chutnalo jako lečo. Při placení nám vrchní vrátil o 25 eur víc a i přes naše opakované intervence trval na tom, že je vše v naprostém pořádku. Náhle nabyté finanční prostředky jsme tedy alespoň investovali do rakije v ceně 20 Kč/štamprle.
Třetí den našeho pobytu v Bosně jsme se rozhodli navštívit vísku Blagaj, která se nachází nedaleko Mostaru. Vydali jsme se proto k vlakovému nádraží, odkud měl jet autobus do naší destinace. Drahnou chvíli nám zabralo, než jsme se zorientovali v místním jízdním řádu (ale díky bohu, že tam alespoň nějaký byl). Když už měl autobus takové zpoždění, jaké je nepřijatelné i na bosenské poměry, uvědomili jsme si, že jsme se v jízdním řádu zorientovali špatně a že náš autobus přijede až za hodinu. Proto jsme se šli zchladit do baru, kde posedávali samí místní včetně jednoho strážníka. Ten během kouření cigarety a klábosení s kamarády sledoval velikými okny dění na ulici a neváhal energicky vyběhnout ven, aby napomenul řidiče, který bez skrupulí zaparkoval přímo na chodníku.
 |
| Řeka Neretva, Mostar |
Když se nám konečně podařilo dostat se do Blagaje, bylo už odpoledne, ale sluníčko stále pálilo ostošest. Na pokraji sil jsme dopochodovali k dervišskému klášteru, který jako by vypadl z obálky National Geographic. Nad budovami se totiž tyčila mohutná skála, pod níž se zračil pramen řeky Buna. Po prohlídce kláštera jsme se vypravili zpátky do vesnice. Cestou nám můj drahý natrhal fíky a granátová jablka z letošní i loňské úrody a zakoupil hrozny chlazené vodou ze samotné řeky (což mě utvrdilo v přesvědčení, že pokud mám být během letních prázdnin vystavena nějaké střevní infekci, bude to právě nyní).
 |
| Klášter Blagaj Tekija |
Když jsme v 19 hodin při teplotě 39 stupňů Celsia konečně dorazili zpět na ubytování (přičemž jsme zpátky jeli autobusem, který náležel zároveň k lince 11 i 12), nacházeli jsme se v raném stádiu rozkladu. Museli jsme ale ještě zaplatit za ubytování. Místo naší ubytovatelky Lejly nám však otevřel jakýsi muž, který nám sdělil, že je Lejla zrovna na nákupech a že tedy můžeme zaplatit přímo jemu. Dodnes nemáme tušení, zda jsme skutečně zaplatili partnerovi naší bytné, nebo instalatérovi, který přišel opravit pračku. Tak či onak, překonali jsme únavu a vypravili se do centra Mostaru, kde jsme si dali tradiční italskou pizzu, vyfotili se na několik způsobů se slavným mostem a nakonec zavítali na pravou balkánskou tancovačku à la Duo Jamaha.
 |
| Starý most, Mostar |
Další den ráno jsme museli vstát dřív, než by nám bylo milé, abychom stihli luxusní vlak zpátky do Sarajeva. Na nádraží jsme zastihli dvě ufuněné Američanky s obrovskými kufry, které zoufale ukazovaly na rozbité schody vedoucí k nástupišti a dorážely na výpravčího s otázku "No elevator?".
 |
| Nádraží v Mostaru (bez výtahu) |
Ze Sarajeva jsme pokračovali autobusem do Tuzly, kde jsme se prošli po místním sídlišti. Poznamenala jsem, že mi řady omlácených paneláků připomínají východní Berlín, načež můj chlapec namítl, že v Berlíně "to tak hrozný snad být nemohlo". Poté, co jsme nasákli atmosféru bosenského Jižního Města, vydali jsme se na hlavní turistickou atrakci v Tuzle: Panonské jezero. Domnívali jsme se, že se jedná o příjemné přírodní koupaliště, avšak na místě jsme zjistili, že je to obyčejný aquapark se třemi jezírky se slanou vodou. Můj přítel stižený zkoumáním bakterií navíc odmítl vlézt do vody víc než jednou, jelikož ho znepokojilo, že na hladině plavou podivné cucky (což ještě zhoršila skutečnost, že se na jedné straně koupaliště nacházel hřbitov a na té druhé reklama na kožní kliniku).
 |
| Tuzelské Jižní Město |
Jelikož letadlo zpátky do civilizace odlétalo druhý den už v šest hodin ráno, znamenalo to, že na letišti jsme museli být již ve čtyři hodiny. Protože jsme si nedokázali představit, jak se budeme uprostřed noci dostávat z Tuzly na letiště (a to máme obyčejně docela bujnou představivost), rozhodli jsme se strávit noc před odletem přímo na letišti. Jelikož k tomu však příletovo-odletová hala rozhodně nebyla uzpůsobena (stály tu jen tři ubohé židličky) a na stanování pod širákem jsme nebyli náležitě vybaveni, ubytovali jsme se v nedalekém hostinci. Pokoj byl sice poněkud zatuchlý a v noci nás probudili vedle bydlící bosenští Rakušané, kteří pokřikovali "Gib mir Messer, gib mir Messer!", což nás poněkud vyděsilo, ale alespoň jsme měli kam složit hlavu. V hodině mezi psem a vlkem jsme se pak sebrali a odpochodovali na letiště (člověku se koneckonců poštěstí jen málokdy, že může jít na letiště pěšky).
Náš pětačtyřicetiminutový let do Bratislavy probíhal zpočátku bez komplikací, avšak zhruba v polovině jsem zaznamenala, že se dvě z letušek vyděšeně dívají na něco nad úložnými boxy. Už jsem se začala obávat, že v letadle hoří, ale vtom jsem zpozorovala pravý zdroj znepokojení palubní posádky: obří hovado, které si poletovalo nad hlavami cestujících a snažilo se proniknout do schengenského prostoru. Jedna ze stevardek se pokoušela zlikvidovat černého pasažéra pomocí časopisu, ale jelikož se jí to přes veškerou snahu nepodařilo, musel vetřelce nakonec zabít jeden z cestujících.
Když jsme konečně dorazili do Bratislavy, uvědomili jsme si, že zase takový rozdíl mezi Balkánem a střední Evropou není. V bratislavském autobuse nás navíc poněkud vyděsil podivně vyhlížející chlapík v černém latexovém oblečku. A aby toho nebylo málo, namísto na autobusové nádraží jsme přijeli na to vlakové, což je chyba, která se v Bosně neodpouští. Mohlo by se vám totiž stát, že na daném místě zkejsnete na hodně dlouhou dobu...
Pár cestovatelských tipů na závěr...
- Pokud se rozhodnete do Bosny letět a chcete ušetřit, doporučujeme linku Wizz Air na trase Bratislava-Tuzla. Letenky přijdou doslova na pár eur. Problém spočívá jen v tom, že letadlo létá brzy ráno a Tuzla samotná není nikterak atraktivní destinace, takže se budete muset přesunout jinam. Pokud tedy dorazíte na tuzelské letiště, můžete si zařídit transfer od Wizz Airu, který vás zaveze až do Sarajeva. Další možností je taxi do centra Tuzly, ovšem pozor: taxikáři se vás pravděpodobně pokusí natáhnout. Z letiště do města je to zhruba 15 km, takže 50 eur je opravdu trochu moc. Pokud jste praví baťůžkáři, jeďte do Tuzly místním autobusem. Vyjděte z letiště na silnici a po zhruba 600 metrech zabočte doprava. Po chvíli se dostanete na plácek s několika obchůdky, kde je autobusová zastávka, z níž odjíždí autobusy do Tuzly. Nejlepší je svézt se na autobusové nádraží, odkud jezdí pravidelně autobusy do Sarajeva i jiných měst. Na vlak nespoléhejte.
- Na stránkách ministerstva zahraničí jsem se dočetla, že vlastní automobil je v Bosně téměř nutností. Vzhledem ke stavu místní infrastruktury s tím můžu jen souhlasit. Řídit v Bosně ale může být i utrpením - za čtyři dny jsme byli svědky celkem tří lehkých autonehod typu "ťukanec". Pokud se rozhodnete cestovat hromadnou dopravou, doporučujeme autobusy. Jezdí celkem často a bývají klimatizované (alespoň ty dálkové). Vlakové tratě ještě nejsou po válce zcela obnoveny. Výjimkou je trať Sarajevo-Mostar, kterou obsluhují supermoderní vlaky. Trasa do Mostaru je navíc bohatá na krásná panoramata, takže se určitě vyplatí se po ní projet. O něco horší je to s (pří)městskou dopravou. Na množství zastávek zcela chybí jízdní řád a když už někde je, bývá poměrně nepřehledný (mému příteli se podařilo stáhnout aplikaci s jízdním řádem vlaků; zda existuje něco podobného i pro autobusy, se nám nepodařilo zjistit). Občas se tedy musíte spolehnout na rady místních, ovšem ti jsou někdy stejně zmatení jako turisté. Někdy vám tedy nezbude nic jiného, než si sednout na zastávku, čekat až něco přijede a pak se řidiče zeptat, jestli jede tam, kam máte namířeno.
- Místní lidé jsou většinou velice přívětiví a nápomocní (s výjimkou jisté dámy na autobusovém nádraží v Sarajevu, která nám špatně rozuměla a rozkřičela se na nás: "Proč si proboha dneska chcete koupit jízdenky, když jedete až zítra?!"). Můj chlapec absolvoval dva semestry chorvatštiny, což značně usnadňovalo komunikaci s domorodým obyvatelstvem. Lidé pracující v oblasti cestovního ruchu a mladší Bosňané nicméně většinou umí dobře anglicky (alespoň ti, s nimiž jsme měli tu čest). Na starší ročníky se nám zase osvědčila němčina. V případě nouze můžete zkusit češtinu.
- Pokud budete chtít udělat radost svým známým a poslat jim pohled, mějte na paměti, že známky jsou k dostání (téměř) výhradně na poště. V trafice si možná hezky popovídáte s paní prodavačkou, ale známky zde skutečně neseženete.
- Velice příjemným aspektem cestování v Bosně jsou příznivé ceny. Ubytování, jídlo, doprava, vstupy do památek, zkrátka všechno je tu mnohem levnější než v západní Evropě. I v porovnání s Českou republikou vás výprava do Bosny vyjde poměrně lacino. Tedy pokud jste baťůžkáři jako my. Naším osobním favoritem byl panák rakije v přepočtu za 20 Kč.
- A hlavně: Pokud se úplně neodkloníte od turistických oblastí, budete všude potkávat stejně zmatené turisty, jako jste vy sami. Můžete se s nimi aspoň podělit o své radosti a útrapy a sdílet s nimi užitečné informace.
Komentáře
Okomentovat