Szia Budapest!

Sejdou se Polák a Češka v Maďarsku a baví se spolu nizozemsky. Ne, to není začátek vtipu, ale našeho jedinečného výletu do Budapešti.

Když jsem jednomu kamarádovi oznámila, že se chystám do Budapešti, prohlásil, že "tam teď jezdí každej hipster". Babička si zase vzpomněla, že se sem kdysi plavila i s dědečkem z Komárna a protože byla velká voda, museli námořníci odmontovat kapitánský můstek, aby loď projela pod budapešťskými mosty. Zdálo se tedy, že je na co se těšit.

V sobotu 13. 8. 2016 jsem přesně v 6:22 vyjela z brněnského nádraží směr Budapešť Keleti pályaudvar. Cestou do centra jsem narazila na hospodu zasvěcenou Bohumilu Hrabalovi (nejdříve jsem si nebyla jistá, zda se skutečně jedná o hospodu. Tajuplný nápis sörözö na výloze totiž mohl znamenat v podstatě cokoli. Jak jsem však zjistila na stránkách tohoto podniku, jedná se skutečně o pivnici. V nabídce mají takové množství českých piv, že by se za něj nemusel stydět ani leckterý český podnik, a navrch nakládaný hermelín, dršťkovku a olomoucké tvarůžky).

Hrabal Sörözö aneb Hrabal byl zjevně skromný člověk

Po necelé hodince chůze jsem konečně stanula na břehu Dunaje, kde se nacházela překrásná promenáda a hned vedle ní tramvajová linka, po které jezdily starobylé žluté tramvaje. Jak je vidět, něco na tom Rakousku-Uhersku přece jenom bylo.

Dunaj a královský palác

U pompézní budovy parlamentu jsem se setkala s Kubou a dál jsme pokračovali společně. Nejdříve jsme zamířili k soše bojovníka proti komunismu Imre Nagye, který stál na železném mostku. Chtěla jsem se s ním vyfotit, ovšem most mezitím obsadila skupina německých turistů. Konstatovali jsme, že Němci mají okupování zkrátka v povaze, a přesunuli se do impozantní Baziliky svatého Štěpána, kde zrovna probíhal svatební obřad. Následně jsme se vydali na náměstí Deák tér, kde se nachází působivé jezírko a navrch celá řada útulných kavárniček, z nichž jedna je umístěna na terasách zahloubených v zemi. Cestou jsme ještě absolvovali prohlídku náměstí Szabadsag tér, což je prostě náměstí Svobody. Zde se podle průvodce nachází secesní budova americké ambasády. Ta však byla natolik střežená, že jediné, co jsme z ní viděli, byly mohutné barikády a horda ozbrojenců.

Maďarský parlament

Bazilika svatého Štěpána

Následně jsme se vydali na bulvár Andrássy, který se dokonce nachází na seznamu UNESCO. Andrássyho třídě se právem přezdívá Champs-Élysées Budapešti. Nachází se tu totiž řada překrásných budov. Jednou z perliček je knihkupectví Alexandra Könyvésház, v jehož prvním patře sídlí honosná kavárna Book Café připomínající načančané vídeňské podniky.

Kavárna Book Café

Kvečeru jsme zamířili do židovské čtvrti, kde jsme si zvenčí prohlédli Velkou synagogu. Mimochodem, "velká" se jí neříká pro nic za nic, jedná se totiž o největší synagogu v Evropě. Vzhledem k tomu, že byla sobota, měla synagoga zavřeno, a proto jsme se raději vydali do víru velkoměsta, který v Budapešti představuje Gozsdu Udvar neboli Gozsduovy dvory. Jedná se o šest navzájem propojených dvorků, které jsou plné hospod, barů a restaurací, zkrátka o takovou maďarskou Stodolní. Pokud chcete jít někam, kde to večer žije, tak byste si tyhle dvorky rozhodně neměli nechat ujít.

Gozsdu Udvar

Poté, co jsme se v jedné z restaurací občerstvili, předložil nám číšník účet ukrytý v plastových deskách. Na deskách bylo napsáno, že je v Maďarsku zvykem dávat spropitné ve výši 10% (což je mimochodem napsáno na všech jídelních lístcích i turistických průvodcích, protože Maďaři jsou na dýško zjevně neobyčejně fixovaní), ovšem vrchní nás neváhal upozornit na to, že na účtu máme k částce za naši konzumaci připočteny hned dvě varianty spropitného, a sice 12% a 15% a že si tedy můžeme laskavě vybrat, jak vysokým dýškem ho hodláme obšťastnit.

Poté, co jsme nechali v restauraci 12% spropitné (15% jsem kvůli své vrozené šetřivosti odmítla zaplatit), odebrali jsme se do hostelu. Ten se nacházel v nejvyšších dvou patrech starého činžáku a spíš než v hostelu to tam vypadalo jako u někoho doma. Bohužel byla hlavní budova hostelu již plně obsazena a tak nás ubytovali v dependance, která se nacházela o pár ulic dál. Jednalo se vlastně o obyčejný činžovní dům, přičemž byl jeden z bytů přestavěn na hostel.

"Dependance" hostelu Unity

Zhruba v pět hodin ráno jsem si ovšem uvědomila, že jsem na přespávání po hostelích buď moc stará, nebo zhýčkaná. Jeden z Kanaďanů bydlících s námi na pokoji totiž dotáhnul nějakou slečnou, zavřel se s ní v koupelně a řečeno Šmírbuchem jazyka českého "vzal vaška na štrůdl". Kanaďan i jeho slečna (jejímž mateřským jazykem byla zřejmě taky angličtina soudě podle občasně zvolaného "oh my gosh") provázeli své aktivity hlasitými zvukovými efekty, za které by se nemusela stydět ani nejmodernější stereo souprava. Vedlejším produktem jejich počínání však byla skutečnost, že jsem na další tří hodiny ani oka nezamhouřila.

Spánkový deficit poněkud spravila improvizovaná snídaně, která se ráno podávala v naší minikuchyňce. A pak už nás čekala prohlídka druhé strany řeky, která se nazývá Buda (když jsem byla malá a dědeček mi vyprávěl, že Budapešť se jmenuje Budapešť proto, že se skládá z částí Buda a Pešť, myslela jsem, že si dělá legraci. Jak se však ukázalo, je tomu skutečně tak.). Nejdříve jsme přešli přes Dunaj po Řetězovém mostu, ze kterého je krásný výhled na Gellértův vrch a královský palác. Nahoru jsme se chtěli nechat vyvézt lanovkou, ovšem vzhledem k neúměrně dlouhé frontě jsme se nakonec rozhodli vyšplhat k paláci po svých. Od paláce se nám naskytl nádherný výhled na celou Budapešť. Poté, co jsme se dostatečně pokochali panoramatem města, prošli jsme kolem Maďarské národní galerie, která na hradě sídlí, a pokračovali na starobylé hradby, až jsme stanuli u Matyášova chrámu. Prohlídku města jsme zakončili u slavné Rybářské bašty, ze které je vidět celé město jako na dlani. Závěr našeho výletu jsme pak oslavili talířem gulášové polévky a zaplacením tučného spropitného. Nutno ovšem říct, že mi maďarská metropole naprosto učarovala a že jen co budu mít v malíčku všech 18 maďarských pádů, vypravím se sem znova.

Lanovka Budavári Sikló

Rybářská bašta

Výhled od Královského paláce

P.S.:

1) Jak se nakonec ukázalo, maďarština není vůbec tak těžká, jak by se na první pohled mohlo zdát: utca je ulice, tér je náměstí, híd je zase označení pro most a klinikák je nemocnice, která se podle všeho specializuje na střevní obtíže.

2) Navrhuji, aby Maďaři škrtli na každé bankovce i minci jednu nulu. Kdykoli jsem totiž spatřila nějakou cenovku nebo účet, málem mi vylétly oči z důlků. Tyčinka Balaton stála kupříkladu zhruba 100 forintů a ledová káva necelých 800, což působí poněkud děsivě.

3) V době našeho výletu byla Budapešť plná turistů, zejména Britů, Američanů, Němců a k naší velké radosti i Nizozemců. Nizozemci jsou většinou snadno identifikovatelní podle velkého vzrůstu a tuny gelu ve vlasech, a tak jsme je většinou poznali ještě předtím, než otevřeli pusu. A důvod tak vysoké koncentrace turistů? Kultovní hudební festival Sziget, který bývá přirovnáván k Woodstocku a každoročně se koná na ostrově Óbudai, jenž se po dobu festivalu promění v jedno velké stanové městečko (jen pro představu, letošní ročník přilákal téměř půl milionu návštěvníků).
4) Cesta vlakem z Brna do Budapešti trvá něco málo přes čtyři hodiny. Za tu dobu jsem tedy poznala celou řadu cestujících, mimo jiné:
- asi patnáct chlapců patřících ke Športovému klubu polície Bratislava ověnčených medailemi
- párek slovenských důchodců mluvících maďarsky a jejich malého vnuka trpícího kinetózou. Z Novým Zámků až do Budapešti jsem se tedy obávala, že na mně přistane jeho snídaně.