Dovolená v Sudetech

Každý rok vyrážíme s rodinou po vlastech českých. A každý rok je to legrace.

Na naší poslední výpravě jsme si pronajali slaměno-hliněnou chalupu v Jeseníkách. Vymínila jsem si, že budu spát na jednom pokoji se strýcem Honzou. Máma mi nejdřív měla za zlé, že chci sdílet pokoj raději s ním, než s ní, ale záhy pochopila, že spát v pokoji se strýcem je zdrojem neskonalé zábavy. Honza totiž celý večer pobíhal po chalupě s peřinou a dával ji očuchat každému, kdo se namanul, a tvrdil, že příšerně smrdí. Nakonec ve skříni vyštrachal nové povlečení, které však dle mého soudu zapáchalo ještě víc. Jelikož jsem nemínila poslouchat strýcovy nářky po celý zbytek pobytu, rozhodla jsem se si s ním svou peřinu vyměnit. Honza nadšeně souhlasil, nicméně si i nadále stěžoval na puch vycházející z postele, načež prohlásil, že by snad bylo lepší spát ve spacáku. Když jsem se ho zeptala, zda nějaký spacák vůbec vlastní, řekl, že ne, ale že by se po něm měl podívat v internetovém bazaru. Obávám se ovšem, že pokud mu nevoní povlečení v pronajaté chalupě, spacák z druhé ruky by ho svým smradem zcela odrovnal.

Hned v neděli jsme se vypravili na Borůvkovou horu ležící na česko-polské hranici. Část zelené značky však vedla ryze přes polské území. Nejmladší člen naší výpravy, kterému ještě nebylo 15 let, s sebou ovšem neměl pas. Mí drazí příbuzní se ukázali ještě paranoidnější než já a obávali se, že nás zastaví pohraničníci a obviní z nedovoleného překročení státní hranice a navrch ze zavlečení do zahraničí. Nakonec jsme ovšem naznali, že vzhledem k tomu, že mají polské bezpečnostní složky plné ruce práce s návštěvou papeže v Krakově, těžko budou pobíhat po horách a lovit zbloudilé turisty.

Na zpáteční cestě jsme si oprašovali své bídné znalosti polštiny. Jediné, na co jsem si vzpomněla, bylo "cześć", "pociąg" a "truskawka". Dále jsem si uvědomila, že "jagoda" není jahoda, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, co že to vlastně je. Děda se zase vytasil s frází "Proszę państwo pozwolić do salona", která je ale v lese jen těžko použitelná.

V pondělí jsme se vydali do jediného "velkoměsta" v okolí, tedy do Jeseníku, kde jsme strávili několik dlouhých desítek minut v obchodě se sportovním zbožím, ve kterém kromě pohorek, tenisových raket a kšiltovek prodávali i kytary a šicí stroje. Následně jsme podnikli zdánlivě marný pokus najít ve městě restauraci, kterou by se nešířil zápach přepáleného tuku, ale zároveň v ní nestála polévka 150 Kč. Nakonec jsme zavítali do Pradědovy restaurace, kde jsme se narvali k prasknutí.

Odpoledne jsme si s mámou chtěly zahrát na zahradě badminton. Jelikož se nám ale nechtělo instalovat hrací síť, pinkaly jsme si přes prádelní šňůru, což činilo naši hru ještě zajímavější. Občas jsme totiž trefily do stromu, ke kterému byl provaz připevněn, nebo do oblečení, které na něm bylo pověšené. Několikrát jsme trefily i babiččinu podprsenku. Máma tento úder trefně pojmenovala "košíček do košíčku".

Večer se máma s Frantou jali vyrobit tajuplný nápoj z melounu. Vydlabali ho, jeho vnitřek rozmixovali s ledem a přilili do něj rum. Babička, která se jindy alkoholu štítí, dostala celou sklenici a nadšeně hlásila, že v nápoji žádný alkohol necítí. O hodinu později však již vesele škobrtala po pokoji.

V úterý ráno probudil dlouhospáče Michal David, který uvedl hlášení místního rozhlasu. Poté, co dozněly poslední tóny hitovky "Každý mi tě lásko závidí", dozvěděli jsme se zásadní informaci: do obce přijede pěstitel z jižní Moravy, který bude na náměstí prodávat cibule, papriky, rajčata a brambory. A taky meruňky, abych nezapomněla.

Ve středu jsme se vypravili na naučnou stezku lemující mokřiny. Šli jsme pořád dál a dál, až jsme se ocitli v Polsku. Dědeček se strýcem se zeptali na zpáteční cestu jednoho místního zemědělce, který jim ochotně ukázal cestu a sdělil jim, že vesnice, do které jsme nedopatřením zavítali, leží na samém konci světa. Pak jim povykládal ještě spoustu dalších věcí, kterým však mí příbuzní neporozuměli. Vydali jsme se tedy směrem, který nám domorodec ukázal, a ocitli jsme se na kraji pole. Jediná možnost bylo přejít přes louku s vysokou trávou, což se mému strýci, který se bojí klíšťat jako čert kříže, příliš nezamlouvalo. Protože se mu však nechtělo vracet se zpátky stejnou cestou, prošel trávou a následně si sundal kalhoty, aby si z nich klíšťata vyklepal. Při té příležitosti ho ovšem kouslo hovado.

Odpoledne jsme podnikli výlet ke skalním útvarům Venušiny misky. Na zpáteční cestě babička nečekaně vyrazila kupředu, k čemuž jí značně pomáhaly turistické hole, a stala se lídrem skupiny. Já jsem byla vyhlášena nejrychlejším závodníkem (měla jsem na sobě totiž zrovna zelené triko), což je poněkud absurdní vzhledem k tomu, že jsem se na Venušiny misky vyškrábala šnečím tempem a navíc se hřmotným funěním. Děda, který se plahočil s námi v pelotonu, si po chvíli uvědomil, že babička nemá na holích nasazené "papučky", které tlumí rány do asfaltu. Vyslali jsme proto strýce, aby jakožto servisman vyběhnul dopředu a papučky jí nasadil. Následně k ní vyběhnul ještě jednou s termoskou s čajem, poplácal ji po zádech a povzbudivě zakřičel: "Do toho!". Babička však po chvíli oznámila, že "nám na ten závod sere" a naše radovánky tak byly u konce.

Ve čtvrtek se skupina vlastnící občanský průkaz a/nebo cestovní pas vypravila do Polska. Protože je babička doslova posedlá koupáním, rozhodli jsme se zajet k Paczkowskému jezeru. Přitom jsme museli absolvovat strastiplnou cestu silnicí, která kvalitou svého povrchu mohla směle konkurovat dálnici D1. Nakonec jsme se ocitli na parkovišti, z něhož vedla jediná cesta. U cesty stála cedule s nápisem "dojazd do zbiornika", který nás poněkud zmátl. Nevěděli jsme totiž, zda cesta směřuje k jezeru, nebo ke sběrnému dvoru. Nakonec jsme se rozhodli to vyzkoušet a vyplatilo se - opravdu jsme stanuli na břehu jezera.

Poté jsme přejeli k Otmuchowskému jezeru, u kterého jsme rozbili stan a ti odvážnější z nás se vykoupali v ledové vodě. Po koupeli jsme však zjistili, že nám na kůži ulpěla podivná zelená hmota. Navíc se mi působením agresivní polské vody sloupla tetovačka, která mi na chalupě nešla smýt ani po několika sprchování a drhnutí sprchovým gelem.

V pátek babička zjistila, že nám v noci působením větru spadlo oblečení z badmintonové sítě (rozuměj: prádelní šňůry). Následně obvinila Frantu z toho, že měl v plavkách exkrement, neboť v nich nalezla "šištici se zbytky potravy". Jelikož se nám zdálo nanejvýš nepravděpodobné, že by výměšek nalezený v plavkách skutečně patřil jejich nositeli, usoudili jsme, že se jedná o výplod jedné z koček poflakujících se po zahradě (pokud tedy Franta nenabral bobek do plavek během plavání v nedalekém lomu).

Kolem poledne jsme se vydali na výlet do nedaleké Černé vody, kde jsme zamířili do místní restaurace. Jelikož nikdo z nás neviděl už týden televizi, fascinovaně jsme hleděli na obrazovku nad barem, kde celý oběd běžela stanice Retro s hity jako Video Killed The Radio Star nebo Forever and Ever. Babička poté zakoupila v cukrárně kupu zákusků, které jsme na chalupě snědli a následně si změřili krevní tlak. Po měření vyšlo najevo, že mám tak nízký tlak, že je zázrak, že jsem výstup na Venušiny misky vůbec přežila.

Demis Roussos: Forever and Ever