Divoká jízda Balkánem
Jako každý rok jsme se i letos k nelibosti mého příbuzenstva vypravili na Balkán. Tentokrát jsme měli jasný cíl: legendární festival balkánské dechovky v Guči. Ale o tom až později...
První den ráno jsme vyrazili autobusem do hlavního města Chorvatska, Záhřebu. Chorvatská metropole nás mile překvapila krásnými historickými uličkami (ve středu města to vypadalo skoro jako na Malé Straně, k čemuž přispívaly i všudypřítomné slunečníky s logem Staropramenu). Postupně jsme si prohlédli všechny místní pamětihodnosti: vládní náměstí s kostelem sv. Marka, nejkratší zubačkovou lanovku na světě, ulici Ivana Tkalčića alias "záhřebskou Stodolní" a městskou katedrálu, která se vyznačuje tím, že v ní (údajně pouze dočasně, tzn. už asi osm let) visí lustry z kasina v Las Vegas. Návštěvu svérázného Museum of Broken Relationships, jež vystavuje artefakty, které si reální lidé spojují se svými rozchody, jsme pro jistotu vynechali.
Náměstí Josipa Jelačiće |
Vládní náměstí s kostelem sv. Marka |
Zagrebačka uspinjača (lanovka spojující spodní část města s historickou čtvrtí Gradec) |
Záhřebská katedrála |
Církevní čtvrť Kapitol |
Ve městě zrovna probíhalo hned několik festivalů, takže se v každém parku (a že je jich tady požehnaně!) i na městských hradbách konaly koncerty obklopené četnými stánky s pitím a se zmrzlinou. My jsme večer na doporučení průvodce z Free Guided Tour zavítali do letního kina, kde jsme zhlédli anglický film s chorvatskými titulky. Kino bylo unikátní v tom, že bylo umístěné na malebném náměstíčku s výhledem na celé město a navíc bylo zadarmo, čehož jsme jako praví Češi museli využít. Také jsme se prošli legendárním tunelem Grič, který za 2. světové války sloužil jako kryt a nyní se využívá jako propojka mezi jednotlivými částmi města. Pohodová a romantická atmosféra Záhřebu nás zkrátka natolik okouzlila, že bychom v něm klidně vydrželi celý týden.
Ljetno kino Gradec |
Vchod do tunelu Grič |
Městské hradby - dějiště jednoho z mnoha festivalů |
V úterý jsme se přesunuli do srbské metropole, Bělehradu. Město nás překvapilo podivnou směsicí různých architektonických stylů i stupňů ošoupanosti jednotlivých budov (přirovnání "těžkotonážní balkánský válec" či dokonce "tavicí kotel Balkánského poloostrova", která jsem objevila v jedné cestovatelské reportáži, ovšem považuji za poněkud přehnaná. Přece jenom, Bělehrad není Třinec). Dále nás poněkud zarazily na balkánské poměry vyšší ceny (rozuměj: stejné jako v Česku). Opět jsme obhlédli četná náměstí s historickými budovami a malebnými parky, několik kostelů (mimo jiné další Chrám sv. Marka) a v pořadí již druhé muzeum Nikoly Tesly (v Záhřebu se jedno také nachází, protože se Chorvati se Srby pořád nemůžou dohodnout, jaké národnosti vlastně Tesla byl). Dále jsme zavítali do pevnosti Kalemegdan, z níž se skýtá krásný pohled na soutok Sávy a Dunaje, a do pitoreskní čtvrti Skadarlija, které se přezdívá "bělehradský Montmartre".
Chrám sv. Marka |
Městská pevnost s výhledem na Dunaj |
Barová čtvrť Skadarlija |
Náhodná ulice s náhodným svatostánkem |
"Těžkotonážní balkánský válec" |
Ve středu jsme měli v plánu zúčastnit se stejně jako v Záhřebu free guided tour, ovšem z důvodu mé zdravotní indispozice způsobené tropickým počasím z toho nakonec sešlo. Část dne jsme tak strávili ve stínu kaváren a parků a odpoledne se raději vydali na vlakovou stanici, kterou jsme okamžitě překřtili na "dolní nádraží", protože se stejně jaka ta brněnská nachází uprostřed ničeho.
Po několikahodinové cestě (vlak byl sice hypermoderní, ale málokdy překročil čtyřicítku) jsme stanuli v Užici, městečku, které připomínalo Adamov, ale (světe div se) bylo hezčí. Naneštěstí se nám cestou vybily telefony a místní obyvatelé neměli ani tušení, kde se naše ubytování nachází. Zachránil nás asi dvanáctiletý chlapec, který nás sám od sebe oslovil a výbornou angličtinou odnavigoval správným směrem.
Užice - srbský Adamov |
Výstavní užické náměstí |
Ve čtvrtek jsme se vydali na nádraží, kde jsme po zakoupení peronního lístku čekali na autobus do nedaleké horské vesničky Mokra Gora. Opět nás oslovil školák, který nadšeně prohlašoval, že hrozně rád mluví anglicky, a dal nám cenné rady ohledně naší cesty. Nakonec nás ještě poprosil, ať dohlédneme na zmatené asijské turisty cestující naším autobusem. Jestli jsou všechny užické děti takové, čeká město skvělá budoucnost...
A proč jsme do Mokre Gory vlastně jeli? Začíná zde legendární úzkokolejná trať zvaná Šarganska osmica. Hned po příjezdu nás ovšem čekala studená sprcha, protože nám pokladní sdělil, že jsou všechny spoje na ten den vyprodané. Z rozhovoru zmatených řeckých turistů s místním obyvatelem jsme ovšem vyrozuměli, že lze ještě koupit místa na stání. Zakoupili jsme si tedy lístky na stání a já si z důvodu ochrany před dalším úžehem pořídila apartní kšiltovku s logem úzkokolejky vyvedeném v cyrilici, takže jsem vypadala jako zaměstnankyně ruského výrobce lokomotiv.
Před odjezdem vlaku jsme se vypravili do nedaleké vesničky Drvengrad, kterou nechal postavit slavný balkánský režisér Emir Kusturica pro natáčení svého filmu Život je zázrak. Paní, od níž jsme si na parkovišti koupili rakiji, nám poradila, jak se do areálu dostat, aniž bychom museli platit za vstup. Po náročném výstupu do prudkého kopce, během nějž se Jirka pravidelně posilňoval zakoupeným destilátem a já se octla na pokraji astmatického záchvatu, jsme zadním vchodem doputovali do malebného skanzenu, v němž se lze v ubytovat, najíst se anebo se zúčastnit filmového festivalu Küstendorf.
Poté jsme se vrátili na nádraží, nastoupili do parního vlaku Nostalgija a vydali se na 15km trasu plnou mostů, tunelů a krásných scenérií, která hraje v čele se zastávkou Golubići klíčovou roli ve zmíněném Kusturicově filmu. Zatímco z reproduktorů zuřivě hrála balkánská dechovka, projížděli jsme kolem strmých srázů, a já byla ráda, že jedeme jenom tam (z Mokre Gory nám už nic nejelo, takže jsme museli vystoupit v zastávce, kde se vlak otáčel, a dojít na frekventovanější autobusovou zastávku, přičemž nás doprovázel toulavý pes).
Vlak Nostalgija |
Stanice Mokra Gora |
Šarganska osmica: dechberoucí scenérie na trati |
Večer jsme se vrátili do Užice, kde jsme si prošli hlavní náměstí (údajně nejkrásnější v bývalé Jugoslávii) a zašli do malebné restaurace, jejíž výzdobě dominovala obří fotografie Vladimira Putina (později si k vedlejšímu stolu přisedli turisté z Portugalska, kteří si jí stejně jako my všimli až ve chvíli, kdy už bylo neslušné odejít). Navzdory obskurní výzdobě jsme si skvěle pochutnali na šopském salátu a místní specialitě komplet lepinja, tedy bulce plněné míchanými vajíčky.
Den poté nás čekal zlatý hřeb naší výpravy, konkrétně cesta do horského městečka Guča (pro Pražáky: guča je na Moravě synonymum pro bouli). V Guči se konal 59. ročník legendárního festivalu balkánské dechovky zvaný Sabor trubača. Každý rok se do vesnice na čtyři dny sjedou dechovkové soubory z celého světa, aby se ucházely o vítězství v prestižní soutěži. V praxi to vypadá tak, že jsou po celém městě roztroušena pódia, na nichž trubači prezentují své umění. Kromě toho se hudebníci celý den přemisťují mezi místními restauracemi a bary a hrají hostům ve snaze si něco přivydělat. Večer se pak na hlavním pódiu konají velké koncerty. My jsme měli možnost vidět největší hvězdy balkánské dechovky: Boban a Marko Markovič Orkestar.
Kromě hudby si návštěvníci můžou užívat i dalších kratochvílí: vykoupat se na koupališti nebo v řece, obhlédnout prodejní výstavu zemědělské techniky, koupit si u jednoho z četných stánků nějakou roztodivnost (dá se tady sehnat všechno od triček se Slobodanem Miloševićem přes ozdobné vázy až po žehlicí prkna) nebo si dát v jedné z restaurací pečené vepřové (některá opékaná selata vypadala z mého pohledu skorovegetariánky natolik odpudivě, až jsem pojala podezření, že se ve skutečnosti jedná o toulavé psy).
V Guči jsme zůstali celé odpoledne a podstatnou část večera. Opláchli jsme se v řece, málem se nechali natáhnout ve stránku s občerstvením, dali pár dinárů cikánským dětem, které se loudaly po městě a hrály na trumpetky a předváděly břišní tance, a hlavně zapařili na Bobana Markoviče.
Odpočinková zóna u řeky |
Průvod soutěžících kapel |
Momentka (kapela je na pódiu důmyslně umístěném za stánkem s tričky) |
V noci jsme se vrátili do města s podivným názvem Čačak. Jelikož jedinou pamětihodností z celé obce byl náš hotel a dále budova místního gymnázia, raději jsme se přesunuli do o poznání zajímavější Niš, která byla poslední zastávkou naší cesty...
Závěr pobytu se stejně jako minule poněkud zvrtnul. Začalo to v sobotu během naší cesty autobusem do Niš. V jednom z měst, v nichž jsme cestou zastavili, byla vyhlášena několikaminutová přestávka, čehož jsem využila k návštěvě toalety (rozuměj sklepní místnůstky s tureckým záchodem). Když jsem po vykonání potřeby vyšla před nádražní budovu, zjistila jsem, že autobus zmizel. Telefon jsem pochopitelně nechala na sedadle, takže jsem začala propadat panice, že jsem uvízla uprostřed Srbska ve městě, které ani nevím, jak se jmenuje. Naštěstí jsem na peronu potkala Angličany, kteří cestovali naším autobusem, a ti mě ujistili, že se vůz vrátí. Asi po dvaceti minutách autobus přifrčel i s Jirkou, který zůstal jako jediný pasažér vevnitř a projel se tak do garáže, kde řidiči natankovali a umyli okna.
Další komplikace nastala po příjezdu do Niš, malebného města, které jsme znali už z loňska. Dorazili jsme do Hostelu Plaza (respektive Plaža), v němž jsme měli rezervovaný dvojlůžkový pokoj s koupelnou. Majitelé hotelu vypadali, že s naším příjezdem tak úplně nepočítali, a začali až na místě zmateně řešit, kde nás ubytují. Následně nám oznámili, že pokud chceme bydlet v pokoji, který jsme si zamluvili a zaplatili, musíme si připlatit sedm eur. Tento "apartmán" jsme si prohlédli, naznali, že vypadá mnohem hůř než na Bookingu (prostředkem pokoje vedl jakýsi kabel a - což bylo zásadní - chybělo tu okno) a následně jsme odmítli zaplatit cokoli navíc. Majitelé nám tedy nabídli jiný pokoj, který měl sice dokonce balkon, ale zato v něm chyběla deklarovaná koupelna a ještě ke všemu byl řečeno slovy mé babičky poněkud nedůstojný.
Mezi mnou a Jirkou se strhla vzrušená výměna názorů, které majitel rozuměje každé druhé slovo pobaveně přihlížel. Jirka chtěl v hotelu zůstat, protože kvůli pokročilé hodině a probíhajícímu hudebnímu festivalu hrozilo, že jinde nocleh neseženeme. Já jsem chtěla okamžitě odejít (přičemž si majitel neodpustil poznámku, že taky můžeme spát na letišti - kdyby tak věděl, že jsme na něm další den opravdu málem nocovali). Nakonec jsem souhlasila s variantou zůstat, ovšem varovala jsem Jirku, že budu celý večer naštvaná, a majitele, že může počítat s otřesnou recenzí na Bookingu (jestli jste viděli film Good bye, Lenin! a pamatujete si maminku hlavního hrdiny, která na všechny strany nadšeně psala stížnosti, tak to jsem já). Hodnocení na Bookingu jsme si měli v každém případě lépe přečíst i my. Až po příjezdu domů jsme totiž zjistili, co byl vlastně hostel zač. Namátkou vybírám některé výroky: "The people running the place are deceitful and are able to lie through their teeth.", "The worst hostel I ever stayed in." a navrch "My room was a horror movie.".
Rozhodla jsem, že abychom strávili v ošuntělém, špinavém a zakouřeném hostelu co nejmíň času, budeme celou noc pařit. Nejdříve jsme tedy zašli na romantickou večeři s živou hudbou (na níž jsem se málem rozbrečela, a to částečně kvůli kytaristovým tklivým melodiím a částečně kvůli neutěšenému stavu našeho ubytování) a následně do městské pevnosti, kde se konal mezinárodní jazzový festival Nišville.
Nakonec jsme noc hrůzy ve zdraví přečkali (Jirkovi hotel tak otřesný nepřipadal, protože prý "byl vždycky vidlák", zato já jsem se sprchovala v sandálech, abych se nemusela dotknout podlahy společné sprchy, která mimochodem nešla ani zamknout). Druhý den jsme ještě zavítali do kavárny Tramvaj, jejíž interiér opravdu připomínal tramvaj, zchladili jsme se na koupališti a poté zamířili na letiště. Domnívali jsme se, že už nás nic horšího potkat nemůže, ale to jsme se šeredně spletli...
Pokračování balkánského výletu již nyní v článku "Kauza letu W6 2830".
Komentáře
Okomentovat