Žena v běhu aneb Jak jsem s astmatem, nulovou kondicí a averzí ke sportu absolvovala běžecký kurz

Nedávno se mi poprvé v životě stalo, že mě chtěl někdo pustit sednout v tramvaji. Nebyla jsem ověšená těžkou bagáží ani jsem neměla berle nebo slepeckou hůl; jenom šaty, které byly v půlce přepásané. Vysvětlení bylo jediné: Zhruba šedesátiletá paní, která mi nabídla své místo, si myslela, že jsem těhotná. Bylo mi to tak trapné, že jsem místo vysvětlování, že mám prostě jen ráda čokoládu, odvětila jenom: „Děkuji, já postojím“, a na další zastávce jsem radši vystoupila, abych nedostala nabídky k sezení ještě od dalších cestujících. Z této nepříjemné zkušenosti pro mě vyplynuly dvě zásadní věci: 1) Zbavit se těch šatů. 2) Shodit pár kilo. A jelikož jsem se nehodlala vzdát cheesecaků, věnečků ani štrůdlíků, existovalo jen jedno řešení: Začít sportovat.

Začala jsem googlit, jestli se Brně nabízí sportovní kurzy pro podobně neschopné lidí jako já. Narazila jsem přitom na kurz „Od chůze k běhu“, který sliboval běžecké lekce pro úplné začátečníky, a v jakémsi pomatení smyslů jsem se do něj přihlásila. Abyste rozuměli, nemám k běhu zrovna kladný vztah. Na gymnáziu jsem sice do hodin tělocviku nosila tričko z filmu „V zajetí rychlosti“, nicméně mé běžecké výkony se nevešly do žádných tabulek. Jednou jsem z běhu dokonce dostala trojku, ačkoli tělocvikář sliboval, že nejhorší známka, kterou můžeme získat, je dvojka.

Na první lekci se měla naše začátečnická grupa rozdělit na dvě výkonnostní skupiny, přičemž jsme měli uběhnout předepsané kolečko v Lužánkách. Kolečko jsem úspěšně doběhla, aniž bych zkolabovala, ovšem v cíli jsem se dozvěděla, že se jednalo jen o „rozklusání“ a skutečné testovací kolečko nás teprve čeká. Nakonec se mi podařilo zaběhnout i to, a dokonce jsem ani nebyla poslední. Za mnou skončily tři padesátnice a paní, která si loni zlomila nohu.

V dalších týdnech jsem v kurzu zdárně pokračovala. Zvykla jsem si na to, že když instruktoři řeknou „půjdeme“, myslí tím „poběžíme“. Dokonce jsem zvládla i běh po Schodové (mimobrněnští si povinně vygooglí, co je to za ulici, aby dokázali náležitě ocenit můj výkon), kde však nejlepších výsledků dosahovala naše instruktorka, ačkoli měla tou dobou už poměrně objemné (skutečně těhotenské) bříško. Jediný zádrhel nastal v momentě, kdy došlo ke změně času, a tím pádem bylo déle světlo. Padesátnice (z nichž jedna mě mezitím začala předbíhat) vyděšeně lamentovaly: „No to snad ne, teď na nás bude vidět!“

Během lekcí se ve mně mísily pocity zoufalství s chvílemi naprosté euforie. Můj vnitřní dialog během každé lekce vypadal asi takhle: „Ježíšmarja, sotva jsme vyběhli, a já už nemůžu. Ale no tak, Veru, to vydržíš. Ty jo, kam jsem se to zas přihlásila! Veru, vytrvej, mysli na plavkovou sezónu. Ale já už fakt nemůžu! Tady za tím křovím mě nebude vidět, tak chvíli půjdu. Veroniko, opovaž se!“

Ta pravá výzva mě ale teprve čeká. Běhat dál, i když kurz už skončil…