4 dny a 4 města v Andalusii

úterý, března 26, 2019

4 dny a 4 města v Andalusii

K letošním narozeninám jsem od svého milého dostala vskutku bezodpadový dárek: letenky do Malagy (když samozřejmě pominu tu uhlíkovou stopu). V polovině března jsme si tedy sbalili příruční zavazadla o rozměrech 40 x 30 x 20 cm a vyrazili do Andalusie. Nutno poznamenat, že ani jeden z nás neumí španělsky, což nám občas činilo poněkud problémy (vzpomněli jsme si jen na názvy několika pokrmů, útržky písňových textů a fráze typu "Hasta la vista, baby.").

Cesta do Španělska se proměnila ve vyhlídkový let, protože nás díky dobré viditelnosti posádka neustále informovala o tom, co můžeme z okénka vidět (namátkou jmenuji Mont Blanc, Benátky a Barcelonu). Po příletu následovala večerní prohlídka Malagy, rodiště dvou velikánů španělské kultury: Pabla Picassa a Antonia Banderase. Vyšplhali jsme k pevnostem Alcazaba a Gibralfaro, z nichž se skýtal překrásný pohled na celé město (a kde jsme museli čelit výpadům rozjívené místní mládeže), prohlédli si římský amfiteátr, prošli se kolem majáku, ochutnali paellu s mořskými plody a dali si první letošní zmrzlinu s příchutí malagy. Ve městě navíc zrovna probíhal filmový festival, takže jsme u jednoho hotelu opatřeného červeným kobercem spatřili dav nadšených fanoušků, který podle všeho čekal, až vyjde nějaká celebrita (že by samotný Banderas?).

Malaga: římský amfiteátr a pevnost Alcazaba

Malaga: hotel s filmovými fanoušky

Festival byl nejspíš důvodem, proč byly všechny ucházející ubytovací kapacity rozebrány. Ubytovali jsme se proto v hipísáckém hostelu Babylon, který disponoval dvěma malebnými dvorky s houpacími sítěmi, důstojně vypadajícím kocourem a řadou útulných zákoutí, v nichž neustále někdo preludoval na mandolínu. V noci nám ovšem pořád někdo lezl do pokoje v domnění, že jde do koupelny, a v hlavní místnosti hrála dlouho do noci hlasitá hudba a vznášel se v ní odér marihuany. Personál se navíc zmateně mísil mezi hosty, což mělo za následek, že jsem domnělému recepčnímu (zřejmě pamětníkovi Woodstocku) druhý den ráno oznámila, že odjíždíme, a on odvětil, že odjíždí ve středu.

Malaga: Hostel Babylon

Když se nám konečně podařilo se z hostelu odhlásit u autorizované osoby, doběhli jsme s jazykem na vestě na nádraží, abychom zjistili, že náš vlak jede odjinud. Správné nádraží naštěstí nebylo daleko, takže jsme náš vlak, z něhož se na poslední chvíli vyklubal autobus, nakonec stihli. O necelé dvě hodiny později jsme dorazili do Rondy, historického městečka, jež si oblíbil Ernest Hemingway a Orson Welles a Rilke o něm prohlásil: "Všude jsem hledal město snů a našel jsem ho v Rondě." Největší dominantou je starobylý most Puente Nuevo, který spojuje dvě skály, na nichž je město vybudováno. K vidění je toho tady ale víc, například historická býčí aréna a kostel Santa Maria la Mayor. Městečko je natolik malebné, že se z něho stal takový španělský Krumlov. Celé zájezdy dokonce prolézají dírou v drátěném plotě olemovaném zákazy vstupu, aby si most prohlédli z toho nejlepšího místa. Přesto se nám podařilo uniknout davům turistů a nakrást si pár pomerančů, které si jen tak rostly v ulicích (jak jsme později zjistili, jednalo se o okrasné pomeranče, které se vyznačují krásným vzhledem, ale odpornou chutí, nicméně jsme je jako správní Češi stejně snědli).

Ronda: socha toreadora před slavnou býčí arénou

Ronda: Puente Nuevo

Ronda: zákaz vstupu turistům nevadí

Ronda: radnice a (okrasné!) pomerančovníky

Ronda: propast, mosty, uličky

A pak už jsme zamířili do Antequery, městečka pyšnícího se památkou UNESCO v podobě dolmenů, tedy jakési obdoby Stonehenge (ale podle očitých svědků jsou mnohem menší a nudnější). V Antequeře jsme se sešli s našimi kamarády, kteří v předělané dodávce už půl roku cestují po Evropě. Zašli jsme s nimi na tapas, prošmejdili starobylé uličky a vylezli na hrad Alcazaba (kolik jich ve Španělsku mají?!). Další den jsme se vypravili do jejich pojízdného obydlí, kde jsme pojedli lívance, vyslechli si od nich několik dechberoucích cestovatelských zážitků a společně si zazpívali Nohavicovo Dokud se zpívá v doprovodu akordeonu a ukulele (kamarádi se v obytňáku za dlouhých zimních večerů učí hrát na tyto netradiční nástroje, což kamarádčin otec okomentoval slovy: "Je vidět, že už vážně nemáte co dělat.").

Antequera: panorama města

Antequera: Plaza de San Sebastián

Antequera: pojízdné obydlí našich kamarádů, v pozadí hrad Alcazaba

Odpoledne jsme se přesunuli do Granady, historického města plného skvostných památek. Nejprve jsme absolvovali večerní procházku malebnou čtvrtí Albayzín, kde na nás dýchla orientální atmosféra. Spletí křivolakých uliček jsme se vyškrábali na náměstí San Nicolás, kde se naskýtala krásná vyhlídka na největší atrakci města - monumentální palác Alhambra. Večer jsme zakončili churros s čokoládou, po jejichž konzumaci jsem konstatovala, že se stravuji "jak prase".

Granada: vstup do čtvrti Albayzín

Granada: Alhambra

Poslední den ráno jsme se vrátili do Malagy, abychom si ji prošli ještě jednou a tentokrát za světla. Vydali jsme se do přístavu, vybrali si jachtu, s níž bychom chtěli brázdit moře, prohlédli si unikátní budovu Centre Pompidou, zavítali na hlavní třídu lemovanou vysokými palmami, v nichž cvrlikali papoušci, nachomýtli se k focení kolekce sportovního oblečení a nakonec spočinuli na pláži. Ačkoli moře ještě zdaleka nedosahovalo teploty, v níž by se většina lidí byla ochotná koupat, vrhl se můj drahý neohroženě do vln. Jelikož jsem nechtěla být ochuzena o tento bez nadsázky osvěžující zážitek, složitými manévry jsem se převlékla do plavek a za mohutného řevu, přítelovy asistence a povzbuzování ze strany ruského turisty jsem do vody vlezla taky.