Na začátku července jsem se již tradičně zúčastnila nederlandistického překladatelského workshopu, který již potřetí pořádala vídeňská univerzita. Do Vídně jsem se dopravila vlakem a cestou do hostelu jsem zavzpomínala na staré dobré časy, a zastavila se u kolejí, na nichž jsem před čtyřmi lety během svého studijního pobytu ve Vídni bydlela. Zjistila jsem, že už nic není jako dřív. Supermarket na náměstí byl zrušený a mimo provoz byl i nedaleký bar s podivným názvem Monpti (kdyby vás to snad zajímalo, podle Wikipedie se jedná o originální název německého filmu Miláček z Paříže z roku 1957, který vznikl podle románu maďarského spisovatele Gábora von Vaszaryho - prostě dokonalý Babylon). Potěšilo mě alespoň to, že jsou na kolejích přes léto ubytováni frekventanti kurzů jazykové školy Actilingua (kterou máma překřtila na Antilingua), jichž jsem se kdysi zúčastnila.
 |
| Strudlhofstiege |
Ubytovala jsem se ve stejném hostelu jako loni, a tak jsem očekávala vysoký standard za nízkou cenu. To jsem se ale spletla. Vyfasovala jsem totiž pokoj, který se kromě starého nábytku vyznačoval příšerně špinavými bílými tapetami a chybějícími podlahovými lištami, na jejichž místě se nacházel neskutečný binec. Jelikož jsem se ve své ubikaci necítila ani trochu komfortně, šla jsem se na recepci dožadovat přestěhování do jiného pokoje. Recepční mi sdělil, že jede příští rok na Erasmus do Brna a že se vynasnaží sehnat mi nějaký volný pokoj. Rozhodla jsem se vylepšit svou vyjednávací pozici tím, že jsem mu přinesla seznam hospod a barů, které musí v Brně navštívit, a on mi na oplátku přinesl krabici kuliček Marlenka a ujistil mě, že nový pokoj určitě dostanu (u nás jsem Marlenku zatím vždycky viděla jen ve formě dortu, ale v Rakousku jsou na kuličky asi prostě ujetí). Když jsem krabici otevřela, zjistila jsem ovšem, že v ní zbývají už jen dvě kuličky z deseti. Recepční je asi všechny vyjedl, abych si byla jistá, že je neotrávil. Kuličky nekuličky, další den mi byl přidělen jiný pokoj. Vypadal sice o něco lépe, než ten minulý, ale zase jsem se místo do krásné zahrady dívala na zeď sousedního domu. Člověk zkrátka nemůže mít všechno, že.
 |
| Impozantní výhled z mého pokoje |
Teď už dám ale s pokojem pokoj a raději vám popíšu, jak probíhal samotný kurz. Během překladatelských workshopů jsme překládaly (pro hnidopichy: byly jsme tam samé ženy, proto tvrdé y) úryvky z knihy Komt een vrouw bij de dokter od Kluuna (česky vyšlo pod názvem Třetí poločas) a thriller Het diner od Hermana Kocha (v češtině vyšlo jako Večeře). Zatímco Večeře nás možná nepřekvapivě potrápila náročnou slovní zásobou z oblasti gastronomie, u Třetího poločasu jsme se zapotily zejména na poli erotiky. Měly jsme totiž za úkol přeložit vášnivou milostnou scénu. Zjistily jsme, že je překladatel mnohdy postaven před složitý rozhodovací proces, což jsme si v praxi vyzkoušely na několikaminutové diskuzi, během níž jsme přemítaly, jestli máme nizozemský výraz "Neuk me!" přeložit jako "šukej mě", "ojeď mě" nebo radši "šoustej mě" (omlouvám se čtenářům starší generace nebo konzervativního ražení za toto výrazivo, ale já jsem si to nevymyslela).
 |
| Vrcholy překladatelské práce |
Vzhledem k náročnému programu celého kurzu, na němž jsme se kromě výše zmíněných překladatelských workshopů věnovali (teď už i s muži!) také nejrůznějším translatologickým teoriím, jsme si ani pořádně neužili krás Vídně. Se spolužačkami jsme se vypravily jen do vzdáleného obchodního centra (
přičemž se mi podařilo zachovat si své zero waste-mininalistické nadšení a odolat svodům Primarku) a do vinárny, která nedisponovala televizí, takže v ní bylo na rozdíl od většiny jiných podniků úplně prázdno (pro ty z vás, kterým je to stejně jako mě ukradené: ten týden zrovna vrcholilo mistrovství světa ve fotbale).
 |
| Karlskirche |
Komentáře
Okomentovat