Barevná Ostrava

V červenci jsem se se svým chlapcem vypravila na slovutný festival Colours of Ostrava. Oproti původním plánům jsme byli nuceni jet sami, jelikož nám všichni kamarádi řekli, že je fesťáky buď vůbec nezajímají, nebo si na ně připadají moc staří (ve skutečnosti jsou však Coloursy určeny všem věkovým, etnickým i ekonomickým vrstvám obyvatel, jak lze ilustrovat na (všudy)přítomnosti Dominika Feriho a Andreje Babiše).

Ve středu dopoledne jsme tedy narvaným vlakem vyrazili do srdce Slezska. Ihned po příjezdu do Ostravy jsme se odebrali do stanového městečka, kde jsme rozložili naše obydlí skládající se z ložnice pro tři osoby a předsíně. Na tomto místě svého příspěvku bych se měla přiznat k jedné trapné skutečnosti: první festivalová noc byla také první nocí v mém životě, kterou jsem strávila ve stanu. Moje matka totiž po sérii kempování na ledové Rujáně a v (údajně) nebezpečných jugoslávských horách rozhodla, že až se narodím, nebude už nikdy trávit dovolenou ve stanu. Z tohoto důvodu jsme vždy jezdívali na dovolené do luxusních hotelových rezortů s bohatými švédskými stoly a bazény s protiproudem a já tak nikdy nemohla okusit potěšení ze stanování (pokud tedy nepočítám stany s podsadou, v nichž jsme nocovali na táboře, ale ty jsou pro děcka).

Můj chlapec vida mé nadšení prohlásil, že jsem "snad jediná holka, co se těší na stanování", avšak druhý den ráno nejspíš hluboce litoval, že raději nerezervoval nějaký ten hotel. To když zjistil, že jsem v brzkých ranních hodinách otevřela veškeré průduchy, aby tak do přehřátého stanu proudil svěží vzduch (moje vysvětlení) a dovnitř se dostala všelijaká havěť (jeho vysvětlení).

Hned první den nás čekala velká výzva. Museli jsme se totiž přes davy lidí probojovat do areálu. Slečna z pořadatelského týmu nám poradila, že zhruba čtvrt hodiny pěšky od hlavní brány se nachází vedlejší brána, kde jsou menší fronty (což bych z taktických důvodů neměla vůbec prozrazovat, ovšem vzhledem k čtenosti mého blogu se nedá počítat s tím, že by tato informace příští rok nějak dramaticky ovlivnila rozložení front). Tak či onak, vzhledem k tomu, že můj drahý nedbal mých přirozených orientačních schopností a raději důvěřoval svému chytrému telefonu, než jsme se dostali oklikou přes obchodní centrum do areálu, byli jsme již tak zmožení, že jsme na nějakou hudbu neměli ani pomyšlení.

Naštěstí jsme se brzy vzpamatovali a za chvíli jsme již plni elánu přebíhali mezi jednotlivými stagemi. K tomu nám pomáhal doping v podobě čínských nudlí, hovězích hamburgerů, bramboráků, palačinek a jiných pochutin, které se nepříznivě podepsaly na mé peněžence i postavě. Raritou byl stánek s langoši nedaleko Arcelor Mittal Stage, kde se tvořily dlouhatánské fronty. Dotazovali jsme se ostatních čekajících i samotných prodejců, ale nikdo nám nedokázal uspokojivě vysvětlit, jak je možné, že je zrovna tenhle stánek tak populární.

Hladký průběh festivalu narušila až poslední večer mohutná průtrž mračen, kterou jsem předvídala na základě pozorování oblak, která se neúprosně blížila k Dolním Vítkovicím a svým zbarvením příznačně připomínala černé uhlí. Dožadovala jsem se okamžitého nákupu pláštěnek, avšak můj milý opět nedbal mých varování a tak ho o nutnosti pořízení pršiplášťů přesvědčil až Aladin. Před netrpělivě očekávaným koncertem Jamiroquai skutečně přišla bouře, která mezi návštěvníky festivalu způsobila paniku. Lidé se honem běželi schovat do stánků s občerstvením a mobilních sprch. Jelikož jsem se obávala zásahu bleskem, trvala jsem na tom, abychom se schovali v snad jediné stálé budově v areálu: Radegast Pub. Muž, který na pódiu zrovna zasvěceně přednášel o správné technice točení piva, se nenechal vyvést z míry stovkami promočených lidí, kteří se nasoukali do budovy a o přednášku se ani v nejmenším nezajímali. Když se při dalším náporu bouře začaly dovnitř hrnout další davy lidí, začali se někteří ze "starousedlíků" bát o svůj životní prostor a nervózně pokřikovat, že už se sem nikdo nevejde. Zkrátka uprchlická krize v kostce.

Každopádně jsme během čtyř dnů, které jsme na festivalu strávili, viděli celou řadu interpretů nejrůznějších žánrů: mé milované Poletíme?, Blazzin´ Fiddles, kteří si libovali v tradiční skotské hudbě, nebo skvělého jazzmana St. Paul. Zavítali jsme ale i na koncerty největších tahounů festivalu: Imagine Dragons, Norah Jones, Jamiroquai a alt-J. Největším překvapením však byla cimbálová muzika Friš, kterou jsme objevili úplnou náhodou během naší mise za vínem. Fanoušci se nehodlali smířit s koncem jejich vystoupení a rozjařeně se dožadovali dalších hitovek. Cimbálka tak nakonec zahrála víc přídavků než všichni headlineři dohromady.