Vlakuška, Decibely lásky a Pablo Escobar aneb Pochod za burčákem

V sobotu 8. října 2016 jsem se společně s několika kamarády vypravila do Mutěnic na tradiční Burčákový pochod. Od akce jsem toho zpočátku příliš neočekávala - prostě jen pěší výlet vinicemi a sem tam nějaký ten stánek s burčákem. To jsem se ale velikánsky spletla. Z Burčákového pochodu se totiž vyklubala jedna z nejvtipnějších akcí, kterých jsem se kdy zúčastnila.

Do Mutěnic jsem dorazila linkovým autobusem, který byl narvaný k prasknutí (nejaktivnější Brňáci si začali hned v Kloboukách u Brna posílat mezi sedadly placatky, aby si vytvořili potřebnou hladinku na zbytek dne). Pár minut po mně přijeli z Jindřichova Hradce Jirka s Martinem. Jelikož už bylo poledne, zamířili jsme do nedaleké Restaurace Mutěnka, kde jsme se občerstvili, abychom si vytvořili základ pro alkoholové orgie. Krátce nato posílila naše řady Zuzka a mohli jsme vyrazit.

Jelikož se nám zdálo zbytečné držet se oficiální trasy pochodu, vydali jsme se na vlastní pěst po stezkách mezi vinicemi a následně do malebných uliček lemovaných vinnými sklípky. Na cestě jsme ale pochopitelně nebyli sami. Zdálo se, že se na Burčákový pochod sjela do Mutěnic snad půlka republiky. V nejrušnějších místech, tedy tam, kde se nacházelo nejvíc stánků s pitivem a občerstvením, bylo tolik lidí, že celé shromáždění trochu připomínalo prvomájový průvod (což ještě posilovala skutečnost, že opodál stojící revivalová kapela vyhrávala na celé kolo hity Michala Davida).

Nutno podotknout, že jsem ještě nikdy neviděla tolik podnapilých lidí pohromadě. Když jsme spočinuli na lavičce před jedním sklípkem, abychom se vzpamatovali z ušlých kilometrů a vypitých litrů, přimotal se k nám jakýsi chlapík a zeptal se, "komu že má dát těch dvacet korun". Jelikož se k dvacetikoruně nikdo z nás neměl, položil ji mezi nás na lavičku, což doprovodil salvou sprostých slov, za která se následně omluvil s odůvodněním, že je z Ostravy a tak to má zkrátka v povaze.

K večeru jsme si koupili láhev vína a vyškrábali se s ní na kopec mezi vinohrady, abychom popíjejíce pozorovali procházející osoby. Jeden pán trval na tom, že si nás vyfotí a fotku pak zveřejní na Facebooku. Další paní v notně podnapilém stavu se přímo před našima očima několikrát poroučela k zemi, ze které ji musel zvedat její manžel, kterýžto sám skončil ve škarpě, a ještě se ujišťoval, jestli jejich eskapády náhodou nenatáčíme.

Na polích s kukuřicí, která obklopovala vinice, rostlo k našemu velkému překvapení i značné množství konopí. Jeden z účastníků pochodu si utrhnul celou větévku, na kterou uvázal červenou mašli a lítal s ní od sklípku ke sklípku. Na koncertu jedné skupiny s ní pak vehementně mával. Když kapela hrála hitovku Time of my Life, vrhla se jedna z divaček, snad pod vlivem omamných výparů, na pódium, začala se svůdně vlnit kolem saxofonisty a natáčet celé vystoupení na mobilní telefon (zda své běsnění na pódiu přenášela živě, se nám však nepodařilo zjistit).

Celou dobu jsem lačně hledala cimbálku, ovšem ze všech stran se ozývaly jen Decibely lásky a Sladké mámení. V jedné z uliček jsme nakonec přece jen objevili osamoceného cimbálistu. Podle popisku byl cimbál starý už sto let, avšak jak poznamenal jeden z procházejících, "cimbálista byl snad ještě starší". Navíc bylo patrné, že už měl něco popito, takže se nejednalo o nikterak hluboký umělecký zážitek.

Raději jsme se tedy vydali směrem na nádraží, kde jsme museli přes hodinu čekat na poslední vlak do Brna. Do Mutěnic vede jen jednokolejka a přejezd na nádraží navíc nedisponuje zrovna nejmodernější technikou. Pořadatelé tedy spolu s místním policistou ručně obsluhovali závory a dohlíželi, aby opilci nespadli pod kola projíždějících souprav. Mutěnické nádraží zjevně vyvolalo v jednom z návštěvníků vskutku romantickou náladu, protože přímo před našimi zraky poklekl do prachu peronu a požádal svou přítelkyni s cigaretou v puse o ruku. Prostě romantika, jak má být.

Jelikož jsme na vlak čekali opravdu dlouhou dobu, vypravila jsem se na toaletu do nedaleké restaurace. V chodbě postával jakýsi mladík a hrál si na hajzlbábu. Po chvíli však přišla skutečná hajzlbába, vyhnala mladíka ze svého místa a rozložila si na stůl kasičku. Mladík se však nehodlal své úlohy vzdát a jal se hajzlbábě pomáhat. Dam ve frontě se vyptával, zda jdou "na malou, či na velkou", a podle toho jim podával útržky toaletního papíru. Všechny také upozorňoval, aby nepočůrali prkýnko, a nebohou hajzlbábu, která lovila v kasičce peníze na vrácení, popoháněl, "aby nám to odsejpalo, paní šéfová".

Veselo bylo pochopitelně i ve vlaku po cestě zpátky. Nejdříve jsme nastoupili do motoráčku, ve kterém byla ukrutná zima. Vzhledem k množství osob, které se tu nacházelo, se vagon naštěstí brzy zadýchal, což ovšem mělo za následek, že nebylo vidět ven. Vedle sedící skupinka mě tedy požádala, zda bych mohla "monitorovat trasu" a zahlásit, až budeme v Čejči, protože tam musí nutně vystoupit. Po Čejči následovalo několik dalších obcí, až jsme v naprosté tmě dorazili do Velkých Pavlovic. Zde začal jeden z pasažérů vykřikovat, že už jsme v Zaječí, kde jsme měli přestupovat. Vypukla panika. Lidé se kvapem zvedali ze sedadel a upalovali ke dveřím. Nakonec však další cestující vše uvedl na pravou míru, takže jsme v plném počtu dorazili do skutečného Zaječí a přestoupili do RegioPantera směřujícího do Brna.

Službu konající průvodčí požadovala pochopitelně po pasažérech předložení jízdního dokladu. Jeden z opilců však pronesl: "Slečno vlakuško, já žádný jízdní doklad nemám.". Průvodčí nabroušeně odvětila: "A co mám s váma dělat?!", načež dotyčný bezelstně odpověděl: "Zastřelit. Máte brokovnici?". Mladík nakonec přeji jen našel jízdenku, a vzápětí se dal do řeči s Kolumbijcem stojícím opodál. Mladík rozhodl, že si spolu otevřou láhev vína, a začal pobíhat po vlaku ve snaze ukořistit vývrtku. Nakonec dotáhnul z vedlejšího vagonu postaršího chlapíka, který víno otevřel a skoro celé vypil, překřtil nebohého Kolumbijce na Pabla Escobara a prohlásil, "že tady někdo hodil vůni". Možná odkazoval na nedaleký záchod, na kterém bylo něco velice nechutného (všechny nás lákalo zjistit, co to je, ale nikomu se nechtělo to jít zkoumat). Celou cestu jsme tedy sledovali cestující, kterak vcházejí na záchod a vzápětí se znechuceným výrazem odcházejí. Dokonce jsme počítali, kolik sekund dotyční na toaletě vydrží. Našli se i tací, kterým znečistění záchodu zjevně ani v nejmenším nevadilo a na WC přečkali několik dlouhých minut.

P.S.: Pokud bude mít seriál Sanitka další pokračování, navrhuji, aby byl jeden z dílů věnován právě Burčákovému pochodu, viz iDnes z 10. října 2016: Záchranáři hledali mezi vinicemi přiopilé účastníky burčákového pochodu.