Kdo jsem?

Kdo jsem?

Moje pravé jméno je Veronika Horáčková. Původně jsem ovšem zvažovala psát pod uměleckým pseudonymem. Napadly mě celkem dva, a sice Berenika Roháčková a Věrka Horká. Věrku Horkou jsem si našla na Googlu a zjistila, že v letech 2010-2011 publikovala na webu Písmák několik básní. Následně jsem si uvědomila, že Věrka Horká jsem já. Jelikož si tedy evidentně nejsem schopná zapamatovat ani své vlastní pseudonymy, rozhodla jsem se publikovat pod vlastním jménem.

Je mi 24, ale lidé neznalí mého věku se mě občas ptají, kdy že už budu maturovat. Celý život jsem bydlela v Brně, ale zhruba před půl rokem se ze mě stala lonťačka. Pořád bydlím s mámou, což mi v mém věku připadá poněkud nepatřičné. Hodlám se tedy co nejdříve odstěhovat, ale zatím mi v tom brání zejména vysoká cena nemovitostí kombinovaná s vrozenou šetřivostí. Rodinní příslušníci mi proto neustále radí, abych si našla nějakého milionáře a přestěhovala se k němu. Bohužel se v posledních měsících smrsknul můj fyzický kontakt s osobami mužského pohlaví na tlačenici v tramvaji č. 12 v úseku Česká-Hlavní nádraží.

Co dělám?

Studuji nizozemštinu (ano, to je ten chrochtavý jazyk podobný němčině) a překladatelství němčiny na Filozofické fakultě MU. Ve společnosti převládá názor, že studenti fildy chodí divně oblečení, libují si v jízdě na kole, jsou to eko-bio-organičtí vegani, vysedávají po kavárnách, vedou pseudointelektuální debaty a po promoci obléhají úřady práce. Splňuji všechna kritéria pravého filďáka, až na to, že nemám kolo, nejsem veganka ani vegetariánka (i když k tomu občas nemám daleko), většinou nedebatuji vůbec o ničem a našla jsem si dobrou práci.

Kromě toho se snažím překládat a psát vlastní literární díla, protože se už od dětství toužím stát slavnou spisovatelkou. V hlavě mám náměty na několik románů a divadelních her, ale nebudu se o nich příliš šířit, aby mi je někdo nevyfouknul jako v případě mého plánovaného románu o Vile Tugendhat. Asi půl roku po tom, co jsem napsala jeho první (a zároveň i poslední) kapitolu, totiž vyšel Mawerův Skleněný pokoj.

Jaká jsem?

Jsem introvertka a už mi to ani nevadí. Na loňském erasmáckém pobytu jsem zřejmě dosáhla svého vrcholu extroverze, když jsem se dokázala každý týden nadšeně bavit s úplně cizími lidmi na couchsurfingových večírcích. Od té doby šla však křivka extroverze opět strmě dolů.

Hodně lidí si myslí, že jsem intelektuálka, což ovšem poněkud zpochybňuji. Dokonce ani nejsem tak vášnivá čtenářka, jak si všichni myslí. Jelikož se snažím každou knihu náležitě prožít, čtu ji většinou velice pomalu, takže jsem schopná za měsíc přečíst maximálně jednu jedinou knížku. Mannův Kouzelný vrch jsem se dokonce snažila zdolat už dvakrát (stále marně) a do Anny Kareniny se raději ani nepouštím.

Lidé říkají, že jsem šprtka, a já se to ani nesnažím zpochybňovat. Jedna spolužačka mi ostatně přezdívá "Grangerová", a to kvůli domnělému vlastnictví převraceče času. Pravdou ovšem je, že převraceč času nemám, jen můj sociální život je poněkud omezený.

Jsem líná a mám tedy odpor k většině fyzických aktivit. Má averze ke sportu se zřejmě zrodila už na základní škole a pokračovala na gymnáziu, kdy jsem v hodinách tělocviku pravidelně dostávala míči všech druhů a rozměrů do hlavy a do brýlí. Mé sportovní peripetie by vydaly hned na několik příspěvků nebo možná rovnou na celý román, takže se o nich nebudu detailně rozepisovat.

Co se mi líbí?

Knížky. Svou lásku ke knížkám jsem nejspíš zdělila po své babičce knihovnici. Nejraději mám nové knížky, ke kterým si s oblibou čichám a inhaluji omamnou vůni papíru a mírně halucinogenní inkoustový odér. Knížky v knihovničce mám navíc seřazeny podle abecedy a běda, když mi v nich někdo udělá nepořádek.

Harry Potter. Fanynkou Harryho Pottera jsem už od prvního stupně základní školy, kdy jsem se rozbrečela při zjištění, že je chudák Harry sirotek. Harryho jsem dokonce četla ještě dřív než ostatní děti, takže když jsem šla ve třetí třídě na maškarní právě za tohohle čaroděje, nikdo mě nepoznal (což mohlo být samozřejmě způsobeno i nedokonalostí mého kostýmu). Když mi bylo jedenáct, napjatě jsem čekala na dopis z Bradavic nebo aspoň z nějaké české kouzelnické školy, ale žádný nedorazil, a tak jsem se musela spokojit s gymnáziem.

Nizozemsko a Belgie. Protože studuji nizozemštinu, miluju všechno, co souvisí s Nizozemskem a Belgií. Miluju oranžovou barvu, tulipány, městská kola, wafle a pralinky. Rodinné příslušníky taky neustále poučuji o tom, že Van Gogh se čtě "fan choch" a gouda zase "chauda" (ale zkuste si to říct v samošce).

Kavárničky. Jsem kavárenská povalečka a jsem na to hrdá. Nasávám vůni čerstvé kávy, lebedím si při lomozu kávovaru, při pohledu na lahodné zákusky úhledně vystavené ve vitrínce se měním v Pavlovovy psy a pozoruju ostatní povaleče.

Co se mi vůbec, ale vůbec nelíbí?

Plivání na zem (nebo někam jinam). Pánské kože(nkov)é taštičky. Přílišná konzumace slazených nápojů a energy drinků. Pofrkávání. Netřídění odpadu. (Propocené) nátělníky.